Úhel pohledu.

Očima Sherlocka Holmese

Jeli jsme dlouhé hodiny, než jsme se dostali k menší louce s malým betonovým bunkrem. "Nichdy neviš kdy bude za potcheby," pronesl Dmitrij odlehčeně. Jen jsem se pousmál a rozepl jsem si bezpečnostní pásy. Začal jsem otvírat dveře a pomalu vystupovat, když Dmitrij začal plakat. "Stalo se něco?" ptám se naprosto vykolejeně. "Ach Sherlocku, Já jschem tak chrozny člověk, " pláče dále. "Nerozumím ti. Proč jsi hrozný?" naléhám stále více a více. "Neptaj se. Jen uteč!" téměř ty poslední slova křičí. Najednou zaslechnu z kufru zvláštní zapínání. No jistě. Vysílačka. Jsem takový hlupák. Celou dobu jsem si myslel, že je na mé straně, ale on už si svou stranu zvolil dávno. Je mi z něj špatně! Okamžitě vybíhám z auta a prostě utíkám tam, kam mě mé nohy nesou. Napřed přímo do lesa a potom začíná sáhodlouhý běh. Nejspíše o život, protože nad sebou slyším helikoptéry. Ta krysa podrazácka, pomyslím si jen a běžím co mi nohy stačí. Ale je více než jisté, že neuteču. Proto si potřebuji uložit a následně zničit ten disk. Proto nabíhám do maličké jeskyně poblíž. Okamžitě otevírám disk a ukládám ho do svého paláce mysli. Všechno stíhám jen tak, tak. Mám uloženou kopii a nyní potřebuji zničit originál. Štěstí, že jsem kuřák a v mé kapse se pro všechny účely nachází zapalovač. Zapálím drobnou hromádku suchého listí a přihazuji do ohně disk. Když se oheň zbarví do fialova jak plamen pohltil všechny data, zaplaví mé tělo skvělý pocit. Disk neexistuje. Nachází se pouze v mé hlavě. Nezabíjí mě. Oni mě potřebují. Proto vycházím z jeskyně a nechám se chytit tupou bandou ozbrojenců.