Úhel pohledu.

Očima Johna Watsona

Sedím na lavičce na ulici osvětlené jemným, oranžovým světlem z pouličních lamp. Je to už kolikátá noc co sedím venku a nespím. Jako vždy můj pohled upoutá nebe. Nádherný pohled na miliony světýlek. Vždy jsem si říkal, proč nad námi něco svítí. Samozdřejmě vím, že to jsou jen hvězdy. Žádný jiný význam bych v tom neměl hledat. Ale nemůžu si pomoct. Při pohledu na noční oblohu si připadám volný. Když jsem byl ve válce a v noci jsem musel být vzhůru, hledal jsem v maličkých stříbrných bodech ještě jiný význam. Představoval jsem si, že to jsou mrtví lidé, kteří svítí pro všechny, kdo je měl rád a koho měli rádi oni. Zajímá mě,  jestli pro mě Sherlock svítí. Já doufám, že ano. Já bych pro něj taky svítil. Mé prapodivné myšlenky ukončí příchod Mary. Poslední dobou mi hodně pomáhá. Člověk by ani neřekl,  že může najít další spřízněnou duši v zaměstnání. A přitom naše seznámení byla úplná náhoda. Zrovna mi odcházela zdravotní sestra a zjevila se tam Mary, která mě zachránila. Jak v práci tak v osobním životě. Není to tak, že bych na Sherlocka zapomněl. A koneckonců nebyl jsem to já kdo odešel. "Nad čímpak přemýšlíš? " zeptala se. "Ale, jen si tak sedím" odpovídám stručně. "Myslíš na tvého kamaráda, že? " ptá se opatrně. Haha kamaráda. Není to jen kamarád. Já toho mizeru miluju. Ale zmůžu se jen na odpověď: "Ano, myslím na svého kamaráda. " Kousek si poposednu a zapnu si více bundu. "Nechceš jít dovnitř? Začíná být zima," ptá se potichu. Její tón hlasu mi přijde hodně koketní. Chci jít s ní? "Neboj, dáme si jen čaj a půjdeš, "dodává rychle. Jestli se zvednu a půjdu s ní, obávám se, že to neskončí jen u čaje. Nebude to zrada? Neraním Sherlocka? Moment, to on zradil mě. Proč tady teď sakra vlastně vůbec uvažuji nad tím, co by řekl Sherlock, když po mé společnosti evidentně touží nádherná žena. A nejspíše to neskončí jen čajem. K čertu s mojí přehnanou loajalitou. "Ale jen jeden šálek," odpovídám rázně.