Úhel pohledu.

Očima Johna Watsona

Dnešek je příliš krásný na mé melancholické myšlenky. Venku se třpytí nádherné kapičky vody na stoncích a listech. Sotva jsem otevřel vchod do stanu okamžitě se mi do tváře opřel silný sluneční svit. Byl to skvělý nápad jet kempovat. Nakouknu opět do stanu a zahlédnu její tvář. Je velice hezká. Je to přesně ten typ ženy, která je naprosto nepředpovídatelná. Trochu mi připomíná Sherlocka. To on býval vždycky ten tajemný. A nyní..je mrtvý. Zavírám vchod do stanu a stoupám do mokré trávy. Na bosých nohách mě lechtá nádherná louka. Rozhodnu se trochu se projít a provětrat se. Dávám se na cestu k maličkému lesíku. Zaslechnu za sebou pohyb. Otáčím se, ale nic nevidím. Dávám se opět do pohybu. Zase něco zaslechnu. Mám nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Jsem voják, doufám, že si ten někdo uvědomuje rizika. "Vím, že tu někdo je. Okamžitě vylezte. Jsem voják a mám velmi dobré reflexy" pronesu směrem k lesu. "Ale pane Watsone, snad by jste mě nechtěl napadnout? " zaslechnu hlas Mycrofta. "Neříkejte, že jste taky jel stanovat? V obleku. Zajisté druhém, " pronesu s úšklebkem. "Jistě že nestanuji. A mimochodem ten oblek byl pravděpodobně dražší než celý váš šatník dohromady," odpovídá Mycroft. "Tak proč jste se obtěžoval jet sem? A zašpinit si tak svůj předražený kostýmek, " odpovídám pobaveně. "Milý doktore, přijel jsem vás varovat. Ten kdo si myslíte, že vás zachránil vás zničí, protože zabije toho, koho máte nejraději!" prorokuje Mycroft. "Tomu ale nerozumím. Ten koho miluji nejvíce už mrtvý je a navíc nevím, kdo by měl koho a proč zabíjet. Mycrofte? " ovšem má otázka zůstává nezodpovězená. Zmizel. Není tady. Byl tady vůbec nebo to byl jen výplod mé fantazie? A co mělo pro všechno na světe znamenat to varování?