Dívka v labyrintu

Kapitola 1

Ohlušující rámus mě probouzí ze spánku. Ležím v obrovské klecy která se pohybuje směrem vzhůru. Konečně vyjedu až nahoru výko od klece se odklopilo. Překvapeně na mě zírá hlouček kluků. Jen vyděšeně sedím v rohu ani hlásku nevydám. Když v tom jeden z nich ke mně seskočí. Urostlý černoch natáhne ke mě ruku " Ahoj já jsem Alby. Vítej v placu". Ani jsem se nepohla. "neboj se" zase žádná reakce ode mě. Tak mě chytl za ruku a vytáhl ven . Vytáhl mě ven musela jsem si zakrýt rukou očí. Pochvíli jsem ji sundala z očí a zůstala jsem jen v němém úžasu stát, lesnatý plac obklopen vysokými zdmi. Začal mě svírat nepříjemný pocit vevnitř že už se nikdy nedostanu ven. "Jaké je...." "je cesta ven?" přerušila jsem ho. žádná odpověď. "No tak... JE" zakřičela jsem, můj hlas se nesl placem .

"Není" odpověděl Alby. Vyděšeně jsem se na něj podívala. "Tedy spíše jí ještě hledáme , naše jediná naděje je labyrint" a ukázal k otvoru ve zdi" ale tam se vydávají jen běžci". Jediné co mě napadlo bylo v běhnout do labyrintu a najít cestu ven ať to stojí co to stojí . Přece tu s nima nemohu zůstat. Vykroutila jsem se Albymu ze sevření a rozběhla jsem se ke vsutupu do labyrintu. "Stůj" křičeli na mě . Nezastavovala jsem. V běhla jsem přímo do labyrintu . Několikrát jsem zatočila. Neustále jsem se ohlížela jestli za mnou neběží a nevšimla si břečťanu a zakopla jsem. Místo v prachu se válím v něčí náruči. Zvednu oči. Ta tvář
Byla to moje úplně první povídka tak doufám že se líbila a moc děkuji za předčtení