Dívka v labyrintu

kapitola 5

Klekla jsem si rychle k němu "jsi v pořádku? Co se stalo?" řekla jsem vyděšeně. Jen zvedl hlavu podíval se na mě. Vypadal unaveně a rozzlobeně. "Právě ses zabila" zakřičel na mě. "Co?" zeptala jsem se překvapeně. "V labyrintu nikdo nikdy nepřežil noc".
Stěny se začali hýbat byl slyšet skřípot a a zvláštní křik. "Pojď dělej" vstal a chytl mě za ruku."No tak vstávej" rychle mě vytáhl na nohy a začal utíkat."A co Thomas?" zeptala jsem se"Necháme ho tu už to nemá cenu. Je ušknutej" utíkal dál."Uštknutej?" zeptala jsem se. "To ti pak vysvětlím, pokud z nás něco zbyde. Což asi ne". Otočila jsem se znova na bránu labyrintu. Zastavila jsem se. Otočil se na mě "co je? Po.."
"Nemůžeme ho tu nechat" otočila jsem se a rozběhla se k Thomasovi. Chytla jsem ho podpaží a vytáhla ho na nohy. Sotva jsem stála ale přece jsem ho tam nemohla nechat. Minho se na mě chvíli bezradně díval a pak se ke mě rozeběhl. Chytl Thomase za druhé podpaží a rozběhli jsme se.
"A co sním plánuješ teď?"
"Schovat ho"
"A jako kam? Tady není žádné místo kam by se dal schovat."
"Pod ten břečťan."
"Co jsi se zbláznila?"
"Ne. Mezi břečťanem a zdi je malá mezera tam se vejde. Teď už najít jen ten břečťan."

Běhaly jsme po labyrintu až jsme konečně našli ten správný břečťan. Jemně jsme ho tam vložily a začali kolem něj uvazovat lana břečťanu aby nevypadl a nebyl vidět. Ozvalo se zaskřípění a křik. Minho se nahnul přes okraj "rychle už je tady" řekl vyděšeně."Už to bude, jen chvíli" odpověděla jsem. Křik se čím dál tím víc přibližoval a Minho byl čím dal tím víc nervóznější. Odstoupil od zdi "dělej pojď" řekl. "Jo už to bude" odpověděla jsem. Konečně to bylo otočila jsem se na Minha a on nikde. Zpoza rohu vyšlo co si slizkého, hnusného na mechanických nohách. Zařvalo to na mě. Začala jsem strašně křičet. Rychle jsem se otočila a začala utíkat. Běžela jsem co nejrychleji jsem mohla ale stále mi to bylo v patách. Byla jsem nesmírně vyděšená.Zakopla jsem o svou nohu. Upadla na zem. Rychle se na to stvoření otočila.Strašně jsem se vyděsila.  Stalo hned za mnou. Plazila jsem se od něj pryč.Narazila jsem na zeď. Nebylo kam úniku.
To ne. To nemůže být pravda přece tu nemůžu umřít pomyslela jsem si. Znovu to na mě zařvalo, byl tak blízko že mě ohodil tím svým slizem když řval. Přitiskla jsem se víc ke zdi a jen cítila jak mi po tváří tečou slzy. Chtělo se mi strachem křičet, rvát si vlasy. Proč jsem byla tak pitomá a vlezla do toho blbí ho labyrintu."HEEEJ" ozvalo se ze zhora.Rychle jsem zvedla hlavu. Byl to Minho.Stál nahoře na zdi labyrintu. Něco svíral v rukou, vypadal to jak klacek s hrotem. Mrštil tím po stvoření.
Trefil se!
Začalo se to svíjet, křičet a mlátit kolem sebe. "Dělej" zakřičel na mě.  Rychle jsem vstala, oběhla to a rozběhla se hlouběji do labyrintu.

Malinko se omlouvám že mé kapitoly nejsou tak dlouhé. Ale doufám že i přesto se snad líbilo. Děkuji za před čtení.😊