Dívka v labyrintu

kapitola 4

Probudili mě ranní paprsky které mi svítily přímo do obličeje. Zakryla jsem si je rukou. Stejně mi stále svítilo sluníčko do oči. Posadila jsem se a rozhlédla jsem se okolo. Všude bylo ticho a klid všichni ještě spali. Najednou jsem u vstupu do labyrintu uviděla tři osoby Minha, Thomase a Albyho. Brány labiryntu se skřípěním otevřeli a Minho s Thomasem vběhly dovnitř. Hned jsem vylezla ze sítě a rozběhla jsem jsem se rychle za Albym který stále stál u bran. Doběhla jsem k němu."Aaaa dobré ráno bážo" řekl a zeširoka se na mě usmál. Také jsem se na nej usmála. "Doufám že dnes nechceš zase utéct do labyrintu" zasmál se. Nic jsem neodpověděla. Alby stále hleděl do labyrintu "vzpomněla jsi na něco?" zeptal se. "Ne " odpověděla jsem sklíčeně. Alby si povzdech. Chvíli bylo ticho. "Už se někdy někdo nevrátil?" zeptala jsem se. "Ano" povzdechl si "ale o Minha s Thomasem nemusíš mit starost. Oba jsou velmi  zkušení běžci. Takže to určitě zvládnou" usmál se.

Bylo pozdě odpoledne. Okopávala jsem zahrádku spolu s Newtem a Chuckem. Chuck byl mali, obtloustlý klučina. S hnědými, kudrnatými vlasy. Byl o par let mladší. "Ty toho asi moc nenamluvíš, ze?" zeptal se Newt. "Ona je jen určitě stydlivá" odpověděl za mě Chuck. "A to ji dělá ještě roztomilejší" a usmál se na mě. Maličko jsem se začervenala. "Kdy by jsi ji třeba pustil ke slovu tak by toho možná namluvila víc" pokračoval Newt. "No tak promiň, já už mluvit nebudu" řekl uraženě Chuck. Musela jsem se nad tim malinko usmát. Měla jsem spíš strach o Minha s Thomasem. Slunce už začalo zapadat a oni se ještě nevrátily. "Stihnou to?" zeptala jsem se a podívala se směrem k labyrintu."Určitě" odpověděli jedno hlasně Newt s Chuckem. Povzdechla jsem si. "Věř jim oni to zvládnou" řekl Newt. "Vždycky to zvládly"

Byla už skoro tma. Všichni jsme stály před branami labyrintu a vyhlíželi je. Za chvíli se měli brány uzavřít a oni nikde. Byla jsem úplně na nervy. Bala jsem se o ně.  Najednou se ozval ten hrozný skřípot labyrintu a ovanul nás prudký vítr. Labyrit se začal uzavírat a oni pořád nikde. Chtělo se mi strašně brečet. Všichni už začali sklíčeně odcházet. Když tu se najednou někdo objevil z poza zatáčky. Byl to Minho s Thomasem na zádech. "Hele" zakřičel Chuck. Všichni se otočili.
"MINHO dělej"."Nech ho tam" řvali na něj . Cítila jsem najednou strašnou radost že je vidím ale zároveň i úzkost že ho to tam zavře a oni tam zemřou. Stála jsem tam a jen se klepala. Když tu najednou bez jakéhokoliv rozmýšlení jsem za ním rozběhla. "BÁŽO VRAŤ SE" řvali na mě. Minho na mě koukal dost překvapeně když jsem k němu blížila. Doběhla jsem k němu chytla jsem Thomase za druhé rameno. Táhly jsme ho skoro po zemi byl strašně těžký.Chvili to vypadalo že to i možná stihne. Když tu najednou se brány uzavřely. Už jsem jen z druhé strany slyšela křik kluků. Stála jsem vyděšeně před zdí  a cela se klepala. Najednou se Minho skácel k zemi i s Thomasem. Rychle jsem si k němu klekla "jsi v pořádku? Co se stalo?" ptala jsem se ho. "Právě ses zabila".

Tak další kapitola doufám že se líbila
Děkuji moc za předčtení 😊