Had [PŘIPRAVENO K HODNOCENÍ]

Neznámé datum...

Nic nevidím. Všechno se mi vybavuje. Tu ženu jsem vídala každý den. Ta žena... stala se tou hodnou, co mi v dětském domově dávala naději. A já jí odmítala... pokaždé hloupě odmítala její jídlo, pomoc... vše.

Také to byla ona, co mi dávala ty věci, za které jsem měla peníze na Eiffelovský výhled. Také to byla ona, co mne vždy vzala k doktorovi se zápalem plic, chřipkou, nebo i jen s kašlem. Pokaždé to byla ona, co se o mne starala.

Je mi znova do breku. Ležím v nemocnici, bez pojištění, takže jim budu muset dát všechny své úspory a začít od nuly. Ale hlavně myslím na svou matku. Otrávenou... navždy.

Přichází doktor. Nejdříve si něco zapisuje a pak si všimne, že už ležím při smyslech.

"Aa... tady se někdo probudil." A usměje se. "Je vám lépe?"

"Myslím že ano. Proč se ptáte?" Určitě chce, abych co nejdříve vypadla na ulici.

"Přišel za vámi váš otec. Mám ho přivolat?" Doktor se podíval trochu vystrašeně na dveře a pak si polkl.

"No já..." v ten moment vchází můj otec.

"Ale jistě že chce! Zná mne už léta." Vešel můj otec po boku velikého balíku. Opravdu obrovského. I doktor se podivil.

Otec se s ním ještě dlouho bavil o nějakých věcech s mým zdravím. Hned jak doktor odešel, můj otec se posadil a zapálil si dýmku. Trochu více si mi udělalo mdlo a rozkašlala jsem se. To mu ale bylo jedno.

"Flueto..." postavil se a zaheděl se svýma zelenýma očima na mne. Ty oči jsem znala. Byly moje. "Mám tě rád, i když tě vůbec neznám. A chci tě vzít domů. Co na to říkáš?"

Ten...on vyhodí mamku, ještě na ní zavolá sociálku a pak si mne chce vzít zpět. Jako vážně si myslí. Hodně myslí! Navíc to byl on, co mne nenáviděl. Takže...

"Ne... promiň, ale nikdy jsi mne neměl rád." Chladně odpovím a dávám ruce do sebe.

"Vážně? Jsem tvůj otec! A nikoho jiného už nemáš!" Odpověděl s tím veselým sarkastickým úšklebkem.

"Jak víš, že matka není na živu!?" Stále mám svůj kamenný výraz.

"Tipl jsem si..." a ušklíbne se. Znovu...

Tak tohle mne dostalo nejvíc! Nikdy bych si netipovala něčí smrt! Jako vážně?!

"Chci to s tebou probrat. Mám tu pro tebe malý dárek od svých... lidí. Dostaneš ho, pokud se rozhodneš zůstat na ulicích, ale" odřekl se. "bude to vypadat, že jsi se rozhodla pro dárek místo otce. Naopak ho nemusíš dostat, když půjdeš se mnou. Takže?"

Lákavá nabídka. Ale od někoho, kdo mne zná...

"Půjdu s tebou... ale jen když uhádneš moje nejoblíbenější místo v Paříži." Nechci být zlá, ale vím, že tohle neuhádne.

"No tak žiješ v zahradách. Tak asi Louver." Samozřejmě...

"Kdybys mě znal, věděl bys jako má matka. Je to samotná špička Eiffelovy věže. Génia mezi architekty. Nepůjdu s tebou." Moje ruce se znovu srovnaly v sebe.

"Jak chceš. Vem si ho..." a naštvaně odchází.

Vztávám z lůžka. Ten dárek se podivně hýbe a šustí. Otevírám víko a  padám. To co v tom leželo mne kouslo do ruky. A štípe to.

"Ochranka! Nějakou holčicku z 27. pokoje unáší... had!" Já mám vážně šílený život...