Zlomené srdce

Hřensko

Dnes jedeme na výlet do Hřenska. Jede celá naše třída a i Ondra, už se těšim, doufám, že se budeme bavit. On si nedá pokoj, furt mě plácá přes zadek. Nemůžu říct, že se mi to nelíbí, ale holky vždy koukají tak podezíravě, jako kdyby jsme spolu chodily (no, kéž by). V autobuse dal pokoj, ale hned když jsme vystoupili, zase začal. Myslela jsem, že jako vždy půjdu s Majdou, mojí nejlepší kamarádkou ze třídy, ale ne. On se Ondra rozhodl, že Majda půjde sama a já s Ondrou. Já byla docela šťastná, ale bylo mi líto Majdy. ,,Však ona si nějak poradí," vypadlo nakonec z Ondry, to mě rozesmálo. Procházeli jsme nějakou cestou a pak jeli na lodičkách, výklad toho týpka, co nás vezl, jsem neposlouchala. Vnímala jsem jen Ondru. Pohled na něj mě dost uklidňoval. Cestou zpátky jsme se zastavili na hřišti, možná už nám je patnáct, ale v srdci jsme ješte malé děti. Katka, která věděla, že Ondru
miluju, se mnou byla v nějakém hradu. Probíraly jsme samozřejmě jeho. Jenomže nás slyšeli někteří kluci. Mně to moc nevadilo, alespoň hlídali aby Ondra nepřišel. Jenomže mě asi dobře poslouchali a tak tam nechali Ondru přijít. Já jsem jen řekla: ,,Ondro prosím jdi pryč," ale Ondra neposlechl. Zkusila jsem to ještě jednou, ale bez výsledku, který jsem chtěla. Nedalo mi to a tak mi z pusy vypadlo něco čeho do dneška lituju: ,,Ondro, jdi do už prdele!" Strašně bych to chtěla vzít zpátky, ale nejde to. Navíc jsem už prostě nevěděla co dělat a tak jsem tohle zařvala. Ondra to vzal na vědomí a šel dolů za Majdou, ale ta se zrovna hopala s Vojtou a po přítomnosti Ondry zrovna netoužila. Chtěla jsem se za ním vydat, ale zrovna jsem slyšela učitelku, jak křičí: ,,Nástup, odjíždíme." Ondru už jsem v auto bude nestačila a u školy než jsem se stačila zorientovat už byl pryč.
Tenhle den začal nevině, ale skončil katastrofou. Celou noc jsem kvůli tomu nespala. A těšila jsem se až se druhý den omluvím Ondrovi a zase bude vše OK.