Když mi bylo pět, nevěřila jsem na pohádkové příběhy a prince Krasoně.
Když mi bylo patnáct, musela moje teta jít vysvětlovat do školy proč nechci hrát princeznu ve školním divadle. Odpověď byla jednoduchá, přišlo mi to stupidní.
A teď v pětadvaceti...
Moje máma vždycky říkávala: ,, Neper se, život ti dá přes hubu sám." A měla tak docela pravdu. I přes to, že jsem se snažila být tak nějak průměrná, život si našel svojí cestu a dostal mě do ozbrojeného přepadení největších zločinců na světě. Ten den mi změnil život. Díky tomu, že jsem to jako jediná přežila (krom mého zachránce Buckyho, kterého nikdo nikdy nenašel), jsem se stala miláčkem médií. Nebyl den kdy by mě někdo nepronásledoval a tak, když mi nabídla Aubreynina teta, že mi ponechá její dům v Dallasu za celkem slušnou sumu, neváhala jsem. V Brooklynu mě toho moc nedrželo a navíc Aubrey, měla od tohodle léta studovat medicínu v Praze, takže pod podmínkou, že se jí budu starat o kočku mi dala svoje požehnání. Byl to od ní podraz, ale chápala jsem proč jí nechtěla svěřit své sestře. Totiž po posledním hlídání Tequily Emily, chtěl zvěrolékař Aubrey udat za domácí týrání zvířat, protože její kočku někdo luxusně nakopnul. Její sestra se to nesnažila ani nějak obhájit. Jediný co na to řekla, bylo to, že její kočka je vyslanec z pekel a doufá, že jí přejede auto. A tak nějak jsem tu skončila. Polomrtvá, s poskvrněnou minulostí a dvěma šílenými zvířaty, který jsou podle všeho poslány na zem samotným ďáblem ....
Hodila jsem prázdnou flašku od pití do odpadkového koše a nastoupila do taxíku. Tam bohužel končilo všechno moje štěstí. Tequila se během cesty stačila totiž probudit a pozvracet mi celou přepravku, přičemž v druhý polovině cesty začala nahlas řvát. Řidič na to zareagoval tak, že zesílil rádio a otevřel všechny čtyři okýnka, takže než jsme stačili dojet, můj účes nabral styl alá wolverine.
Zmrzlá, zmuchlaná a načichlá kočičími zvratky jsem vystoupila do domu Aubreyniny tety. Upřímně, jediný na co jsem se zmohla po skoro pěti hodinový cestě bylo to, že jsem pustila Tequilu a Magnuse na jejich vyslouženou svobodu a uvelebila se na gauči s nechutně teplým pivem. Ale pivo bylo pivo. Na hlas jsem si ukrkla a položila si nohy na konferenční stolek.
Nešlo ani slovy vyjádřit jak šťastná jsem byla, že jsem to měla všechno za sebou a až na poslední půl hodinu ta cesta celkem i ušla. Zavřela jsem oči, ale né moc na dlouho, protože se bytem rozlehl zvonek.
,, Už jdu!" Zakřičela jsem nešťastně. Promnula jsem si oči a sebrala kočičí přepravku, kterou jsem pří cestě hodila do dřezu v kuchyni. Otevřela jsem dveře a pohled se mi naskytl na velmi mile vypadající postarší dámu. V ruce držela zahradnický nůžky, kterými mi mířila na prsa a v obličeji měla výraz, který by vyděsil i Jackieho Chana.
,, Dobrý den," rozpačitě jsem ji pozdravila. Střenka se zhluboka nadechla a nasála mojí vůni, než pokrčila nos a znechucením si odplivla. Jak rozkošný.
,, Ty svoje sladký řeči si nech pro nikoho jinýho," pronesla chraplavým hlasem. ,, Já vás mladý znám! Na venek se tváříte normálně, ale po večerých.." udělala krok v před. ,, Po večerých děláte hluk, posloucháte ten váš metál a zabíjíte nemluvňátka pro satana! Vy, vy.. budete zkáz-"
,, Ježiši babi přestaň! To je ta nová sousedka o který jsem ti včera říkal!" Skočila mezi nás asi třináctiletej klučina a vytrhl svý babičce nůžky. ,, Pamatuješ si tetu Liv?" Usmál se na mě. Na chvilku jsme se zarazily obě dvě. Za prvý, neměla jsem ani tušení co to je za lidi a za druhý, jak znal skara mé jméno?! Moje pocity evidentně sdílela i babička přede mnou, které nervozitou stékal pot po čele.
,, Liv?" Podívala se na mě zmateně. ,, Jako Livie Jemie O'Dupry? Ta která mi tě pomáhala hlídat a rozsedla nám gauč?" Kousla jsem se do rtu, jak mi vzpomínky vířily myslí. Ze všech společných strávených chvíly si musela vzpomenout zrovna na tuhle. Tomu se říká zákon schválnosti.
,, Ano babi, ta liv," uchechtl se. ,, Pamatuješ si na mě? Jsem Samuel."
,, Teď už jo," zasmála jsem se. ,, Vzpomínám si až moc dobře. Byl jsi strašně hyperaktivní a měl si kamaráda Chada."
,, Jo no..." Podrbal se za krkem. ,, Omlouvám se za babičku. Je to už nějakou dobu co se sem přestěhovala, natrvalo kvůli jejímu Alzheimerovi, takže se předem omlouvám kdyby ti znovu vyhrožovala..."
,, Ne, to je v naprosto v pořádku... je mi to líto," usmála jsem se slabě. ,, Chceš s ní pomoc?"
,, V pohodě, bydlíme támhle.." Ukázala dozadu někde mezi baráky. ,, Tak se měj Liv!" Pronesl najednou živě a šel za babčou, která zrovna nadávala psovi, který chtěl od ní pohladit. Naposledy jsem jim zamávala a šla zpátky do domu. Než jsem ale zavřela dveře, všimla jsem si tmavý siluety muže, který mě sledoval ze sousedního baráku. Zvedla jsem ruku na pozdrav, ale zareagoval tak, že zmizel ve stínech svého domu. Divný. Doufám, že to nebude nějakej úchyl.
Tak vás zdravím lidičky!:D Vaše pomatená Maya stačila ještě něco napsat, než ten strašilej rok skončí. Není to zas tak dlouhý, ale druhá kapitola to stopro vynahradí :D. Dost jsem se na ní vyřádila.... muhahaha. Ne fakt, chtěla jsem vám všem fanouškům zmrzlého vojáka, tímto popřát hodně štěstí a zdraví do roku 2017! A hlavně to štěstí, protože jak říkám, když vás zasáhne blesk nebo šlápnete na kostičku od lega, je vám k to zdraví k ničemu. Mám vás všechny ráda a tímto se za tenhle rok s váma loučím :)!.
vaše L.M
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
