Bylo mi 19 , milovala jsem svůj život s maličkostmi které se mi děly.Žila jsem sama,těšila jsem se na to že až mi bude 18 odstěhuju se,naši se věčně hádali.Vlastně jsem byla z rozvedené rodiny.Mamka se na nás vykašlala a utekla s nějakým Američanem. Tak jsem zůstala s tátou,ale od doby co si našel přítelkyni která ode mě je jen o 5 let starší jsem s ním přestala mluvit.Pořád mi nutil at se s ní zblížím,ale jak bych mohla..Měla jsem toho plný zuby,zřejmě si říkáte že jsem na něj byla moc krutá,ale to by jste museli vědět čím vším jsem si procházela.At už to byli párty co táta pořádal,při kterých se vždycky opil tak,že jsem to pak celé odnesla já,nebo došlo i na facky které mu zkrátka „Ulítly“.Ale abych se vrátila k přítomnosti.Jmenuju se Hailey a od doby co bydlím sama se cítím zkrátka svobodná.Užívám si života,mým snem je procestovat celý svět.Žiju v Anglii a mým koníčkem je malování.Ze svých úspor co jsem měla jsem si nakoupila snad všechny pomůcky k malování.Bylo zrovna léto co jsem malovala obraz krajiny,seděla jsem v parku na takovém odlehlém místě,byl tam malý kopeček.Vždycky když jsem tam chodila malovat,kolem chodily lidé a dívali se na mě.Usmívali se a mě to dodávalo energii.Snažila jsem se zachytit pocity ostatních,ale i krajiny jako takové.Když ale chtěla dokončit poslední část,kde se nacházela lavička.Někdo na ní seděl z dálky nebylo poznat kdo,měl na sobě černou bundu a seděl na opěrátku,ruce měl překřížené a vypadalo to jako by přemýšlel.Připadalo mi to jako skvělý nápad ho namalovat.Tak jsem začala s malou postavou sedící na lavičce.Když jsem obraz měla hotový,byla jsem na sebe pyšná.Tohle na mě působilo depresivně,ale také to fascinovalo.Kolem mě zase chodili lidé,někteří se nad obrazem zastavovali a dívali se na něj s kamenným výrazem,někdo na něj zase koukal přesně tím pohledem jako já.Když jsem se chtěla podívat na tu postavu která tam seděla a díky které byl obraz vyjímečný.Nikdo už na lavičce neseděl.Jen jsem se tak podívala ,sbalila se s obrazem a šla zpět domů.Za měsíc mě čekala mo jeprvní výstava,byla to pro mě šance začít znovu.Příští den jsem do parku šla znovu a na lavičce zase seděla neznámá osoba.Tentokrát jsem se přiblížila blíž,ale né tak moc.Začala jsem zase malovat.Tentokrát jsem viděla i jeho vlasy,které měl před tím zahalené.Byli blondaté,vypadal mladě tentokrát jsem viděla jeho zamyšlený výraz,jako by ho něco trápila.Začala jsem malovat detaily,vím že by se to nemělo,někoho takhle pozorovat,ale bylo to pro účel výstavy anonymní.Neznala jsem ho,ani né v půlce se zase vypařil.Na štěstí mi chybělo dodělat jen okolí za ním.Šla jsem zase domů,tak to šlo asi 2 týdny.Vždycky tam přišel a posadil se na to samé místo.Nevěděla jsem o koho jde,ale čím déle jsem ho malovala,tím více mi přišlo jako bych ho poznávala o něco víc a aniž by jsme se znali,jsem k tomu člověku nějak přilnula.Chtěla jsem z mých maleb udělat příběh,příběh o člověku který má tajemství,který se nějak trápí nebo má něco na srdci,jen neví jak to někomu říct.Bylo asi týden před výstavou,když jsem šla do parku naposled,namalovat svůj poslední kousíček příběhu,jeho obličej.Přišla jsem zase na své místo a čekala,zda příjde.On nezklamal,měl na sobě to samé oblečení co první den co jsem ho viděla.Když jsem ho viděla rozbušilo se mi srdce ani nevím proč.Vzala jsem foták přiblížila si ho.Sice to byl pohled z profilu,ale i přes to ,to stačilo.Byl tak nádherný,byla jsem v rozpacích.Vzala jsem štětec a začala malovat,ale nějak mi to nešlo,vzala jsem druhý papír,ale ani na ten se mi to nepovedlo.Tak jsem vzala třetí papír,na štěstí už to bylo lepší,konečně se mi povedlo zachytit to co před tím ne.Přes celý papír jsem měla jen jeho obličej v pozadí přírodu , tvářil se tak..Jak bych to popsala,jako by mu něco ničilo život.Kdyžjsem to měla hotové,zase jsem se sbalila ,začalo ale pršet,to poslední co jsemchtěla byl déšť,hrozilo že se mi malba rozmaže,tak jsem utíkala zkratkou s malbou v ruce.Když jsem ,ale chtěla přeběhnout silnici nevšimla jsem si kolem jedoucího nákladáku.V tu chvíli jsem úplně ztuhla stála jsem na silnici a nemohla se pohnout.Viděla jsem jen jak nákladák brzdil,ale nešlo mu to jelikož byla mokrá silnice.Jak mi to sklouzlo,strhnul nějakou káru.Byl na ní cement.Když se s ním srazil,pytle se protrhli.Cement mivletěl přímo do obličeje.Najednou jsem neviděla nic,cítila jsem jak jsem šokem spadla na zem.A jak kolem mě kříčí lidi.Pak jsem slyšela cizí hlas s nějakým přízvukem jak křičí at okamžitě někdo zavolá záchranku,pak jsem ztratila vědomí.Probudila jsem se až v nemocnici,nic jsem ale neviděla ale podle toho co jsem cítila jsem si byla jistá že je to nemocnice.Cítila jsem jak mám na očích obvaz.Bylo mi to nepříjemné,snažila jsem se si ho sundat.Najednou mě ale někdo chytil za ruce.“To bych nedělal,mohla by sis ublížit.“-řekl cizí hlas.“Kdo je to?Proč,co mám z očima?“-začala jsem zmatkovat.“Doktor říkal,že musíš být v klidu.“-odpověděl mi.“Kdo jsi?“-zeptala jsem se,pořád mě držel za ruce a já nevěděla o koho jde.“Jmenuju se Niall“-„Co se vlastně stalo?“-skočila jsem mu do řeči.“Pamatuju si jen to,že pršelo,pak když jsem přebíhala silnici a…pane bože.“-chytla jsem se za hlavu,protože jsem si uvědomila co se stalo.“Hej notak,klid všechno bude v pořádku.“-obejmul mě,stále jsem nevěděla o koho jde,ale už mě pár lidí napadalo,vše tomu naznačovalo i ten přízvuk,byl mi povědomí.Pohladil mě po vlasech.I když jsem ho neznala ,potřebovala jsem to v tu chvíli.A nezbývalo mi nic jiného než mu věřit.“To ty jsi křičel at zavolají záchranku?“-zeptala jsem se.“…jo to jsem byl já,viděl jsem jak si spadla po tom co se stalo,každý tam stál a křičel,ale nikdo nic nedělal,nemohl jsem tě tam jen tak nechat ležet,nakonec jsem tě vzal do taxíku a odjel s tebou sem.“ „Děkuju,ale to je slabý slovo pro tuhle chvíli..“-řekla jsem „To je v pohodě,odpočívej..jo máš někoho blízkýho komu bych mohl zavolat“-zeptal se „No vlastně ne…“-odpověděla jsem,nechtěla jsem aby to někdo zjistil co se stalo.Potom jsem se mu ještě představila,málem bych na to zapomněla.Nakonec jsme si povídali,sice jsem nevěděla kolik je hodin ,ale připadalo mi to jako by jsme mluvili hodiny i když jsem ho neviděla bylo mi nádherně a představovala jsem si že je krásný.Najednou bylo ,ale ticho.“Nialle?Jsi tu?“-zeptala jsem se.Ale v pokoji bylo ticho.Asi po 5 minutách jsem slyšela kroky.“Nialle?“ „Jsem tady“-odpověděl.Jak jsem slyšela jeho hlas ulevilo se mi.“ Hailey..“-vyslovil moje jméno,znělo to od něj tak krásně.Úplně jsem ztuhla.“Ty jsi mě sledovala?“ – zeptal se a jak to dořekl,došlo mi že je to ten neznámý mladík co sedával na lavičce.Chvíli jsem nevěděla co říct,zaskočil mě.“No vlastně,jsem tě malovala,nesledovala..dělala jsem koláž pro svou první výstavu..“-dořekla jsem,potom bylo zase ticho.“Zlobíš se?“-zeptala jsem se.“Ne nezlobím.“-odpověděl mi.Usmála jsem se,pak jsem se ho zeptala kolik mu vlastně je,ale nikdo mi neodpovídal.Když jsem na něj volala,už tu nebyl.Najednou to byl pocit prázdna,nikoho jsem tu neznala a on byl ted jediný komu jsem věřila..Chtělo se mi brečet,začala jsem být zoufalá.Uběhli 2 dny,doktoři mi stále opakovali at ležím a at se šetřím.Ale já věděla,že jsou to jen kecy.Stále jsem měla obvaz na očích , i když jsem vždycky byla optimistka,věděla jsem že jsem přišla o zrak.Byla jsem plná vzteku,byla jsem tam sama a neměla si o tom s kým popovídat,výstava se blížila a já věděla že se mi rozpadl svět na kousíčky.Že budu na vždycky slepá a už nikdy neuvidím kouzla přírody,všechny ty barvy které měla.Už nikdy nebudu moct malovat.Při tom pomyšlení jsem začala brečet.Začala jsem si rozmotávat obvaz a čím víc jsem měla kolem hlavy obvazu méně tím víc jsem se cítila zase lépe.Najednou jsem doufala,že se doktoři mýlili a třeba uvidím.Když jsem však obvaz rozmotala a sundala z hlavy,oči mě začali pálit,viděla jsem jen světlo a tmu zároven.Když jsem chtěla vstát z postele a někam jít,nevěděla jsem kam a kde byl východ.Když jsem po hmatu našla okno chtěla jsem ho otevřít a ucítit vůni přírody.Když jsem ale okno otevřela,slyšela jsem jen křik a zvuky aut.Začala měz toho bolet hlava.Okno jsem zavřela a začala brečet.
Už nikdy neuvidím,nenávidím se.
Měla jsem tolik pocitů,už jsem nechtěla žít.Sjela jsem podél stěny až k podlaze.Brečela jsem takže jsem ani neměla sílu se zvednout.Najednou jsem slyšela jak někdo křičí moje jméno.Přiběhl ke mě a vzal mě do náručí,položil mě na postel a přikryl peřinou.“Hailey co to děláš?“-zeptal se.Po hlase jsem poznala že je to Niall.“Nic,do toho ti nic není..vypadni odsud“-křičela jsem na něj.“Nikam nejdu Hailey..“-odpověděl a držel mě za ruku,druhou se mi snažil utírat slzy. „Nejdeš?Však v tom sidobrý,už jednou jsi odešel.“-zase jsem křičela. „Potřeboval jsem si něco zařídit,omlouvám se.“-Byla jsem zticha..nevěděla jsem co mu na to říct.“Omlouvám se,je to moje chyba ani tě neznám a křičím tu na tebe,je toho na mě moc,nikoho tu neznám a na víc,zůstanu slepá už do konce života.Už se nechci trápit Nialle,tohle nezvládnu.“-rozplakala jsem se ještě víc.Cítila jsem jak mi utírá slzy,najednou mi dlaněmi stiskl obličej.“To,že se neznáme neznamená ,že tě tu nechám..“-stačilo že řekl tohle a já věděla že je to člověk kterýho potřebuju.Potom jsem ho objala.Niall mi pak znovu stiskl obličej a políbil mě.Slzy mi tekly po tváři,oči jsem měla zavřené,ale nebylo to z důvodu žej sem byla slepá,ale z toho abych viděla srdcem a to jak vypadá.Stačilo mi,jak jsem si ho pamatovala z mých maleb.Byl tak sladký,jeho rty byly teplé.Bylo mi krásně.Nakonec mi utřel slzy a dal pusu na čelo.Utekly další dva dny.Niall za mnou chodil,snažil se mi ukázat na co si dávat pozor,jak využívat ostatní smysly.Bylo to těžké,polovinu dne jsem probrečela,ale nakonec po těch dvou dnech jsem na tom byla lépe.Neměla jsem vůbec pojem o čase ani nevím jaký byl den.Když k nám přišel doktor a řekl,že mě propouští.Niall tam byl se mnou,seděla jsem na posteli a usmívala se.Ale uvnitř jsem věděla,že jsem prázdná.Můj život se ted na vždycky změní,nevím co budu dělat.Niall se mnou odcházel z nemocnice,prý pro mě má překvapení ale nedokázala jsem si představit jaké.“Jsme tu“-řekl.Pomohl mi vstát z taxíku.Šli jsme do nějaké budovy poznala jsem to podle změny vzduchu.Když jsme došli na místo,cítila jsem zvláštní vůni.Niall se mnou šel dál,najednou mi vzal ruku a řekl at se nebojím,usmála jsem se a věřila mu.Došli jsme k nějaké stěně.Řekl at položím ruce před sebe.Tak jsem tak udělala.Chvilku jsem nevěděla,ale nakonec mi to došlo.Když jsem se otočila k Niallovi.Slyšela jsem jen obrovský potlesk a lidé křičeli mé jméno.Začala jsem štěstím brečet.Niall ke mně přišel a objal mě,začal mě líbat.Nedokázala jsem popsat své pocity.Tohle byl můj životní sen a on mi ho splnil.Stále jsem brečela.“Dokázala jsi to.“-řekl a přimáčkl si mě k sobě.“Né ty jsi to dokázal a nevím jak ti za to mám poděkovat.Jak to vlastně vypadá?Jak se na to lidé tváří?“-„Jsou ohromeni,dávají nám i peníze,byl tu dokonce i někdo kdo si chce obrazy koupit.“ „Jak jsi to ale dokázal?“-zeptala jsem se.“No vlastně,jsem zjistil kde bydlíš a přemluvil domácího aby mě pustil k tobě domů..řekl jsem mu že spolu chodíme a že jsem si zapomněl klíče“ Políbila jsem ho , někoho takového jsem hledala celý život a i když mě bolel pocit,že ho nikdy neuvidím se smát ,jsem byla nesmírně štastná že ho mám.Ted už je to 20 let co jsme spolu.Naučila jsem se opět malovat,mám své výstavy.Máme spolu 2 děti.Jsme štastná rodina,začala jsem žít znovu a i když se mi zrak nikdy nevrátil,jsem nesmírně štastná za to co se stalo.
