Je večer, já sedím na posteli a mlčky přemýšlím jak toho grázla najdu. Chci aby už ten sen skončil, chci si totiž ulevit od té bolesti,kterou v sobě od té doby nosím. Nejdřív jsem si zkoušela vzpomenout na ten den. Pamatuju si jen to,že když jsem vešla,tak na sobě měl volnou šedou mikinu a na hlavě měl kapuci,která mu zakrývala obličej,takže jsem mu neviděla do obličeje. Ani pitomej milimetr jeho obličeje,která by mě aspoň mohla zavést na malou stopu. Začínám na uplný nule,ale já to zvládnu. Musím to zvládnout. Rozhodla jsem se pro malou procházku abych si všechno trochu srovnala v hlavě.
Vzala jsem si černé džíny,které mi tvarovali boky. Jo, nemám zrovna nejhorší postavu a jsem za to taky ráda. Někdy se to při nějaký akci hodí. K tomu jsem si vzala šedivý tílko a přehodila jsem to koženou bundičkou. Když jsem seběhla dolů po schodech,tak jsem potkala Jasona a nestačila jsem se divit, i-když u něj to žádný překvapení nebylo.
Seděl na barový židličce,vedle sebe položenou skleničku s vodkou a kolem něj byli poházený obaly od různých druhů sušenek a čokolád. Jednu čokoládu měl v ruce,právě do ní kousnul a zapil to tou vodkou. Fuj. Hodně vysoko jsem nadzvedla obočí a dívala jsem se na něj divným pohledem alá 'většího idiota jsem snad neviděla'. No,ale vážně. Kdo kouše do čokolády a pak to zapíjí vodkou? Když zbádal můj pohled a mě vůbec celou, tak se celkem lekl. Ani se mu nedivím.
,,Dobrý-´´ podíval se na hodinky a pokračoval. ,,Skoro půl třetí ráno? Proč nespiš Al? Ještě před chvílý jsem tam byl a pokud se nepletu,měla jsi na sobě pižamo. Takže se tě ptám,kam máš namířeno,když jsi tak vyfiklá´´ zakončil to nadzdvyženým obočím.
V hlavě jsem se sama sobě ptala jestli mu to říct mám a nebo nemám. Kdybych mu to řekla jsem si jistá že by mě nepustil, protože by se mi mohlo něco stát a to by prý nestrpěl. Co to tu kecám? Prostě mu to na ovinu řeknu a jdu. Nemůže mi zakazovat co mám a co nemám dělat,vždyť jsem dospělá.
,,Jo, taky dobrý. No nespim,protože jsi du pročistit hlavu a to ven. Ale na to ,že tady čokoládu zapíjíš vodkou,tak vypadáš celkem střízlivě´´ pobaveně jsem si ho měřila pohledem.
On si měl ale jen prohlížel. Cože? On mi ani nic neřekne ?
,,Tak jo,jdi,ale buď opatrná,víš ž-´´ přerušila jsem ho mávnutím ruky.
,,Nebudu tady poslouchat tvoje kázání,prostě jdu a tvoje kecy mě nazajímaj´´ zamračila jsem se na něj. Počkat co?
,,Ty jsi právě řekl že můžu jít a vůbec ti to nevadí?´´ jen jsem ho s úžasem pozorovala. Ale co,vodka s člověkem dělá divy.
,,Jo a ne´´ odpověděl stručně. Nejvtipnější na tom bylo to ,že u toho měl zavřený oči a přiblble se usmíval,takže vypadal fakt komicky.
,,Ou,tak asi tak střízlivej nejsi´´ se smíchem jsem odešla do předsíně,kde jsem si ubula černý kozačky na podpatku.
Z šuplíku v předsíni jsem si pro jistotu vzala pistoli a strčila jsem si jí za opasek.
Vyšla jsem ze dveří,zamkla jsem a když jse se otočila,zhluboka jsem se nadechla čerstvého nočího vzduchu a vydala se příč noční ulicí. Moje podpatky klapaly po chodníku a rozléhalo se to skoro po celé ulici. Bylo chladno,tak jsem si zastrčila ruce do kapes a chtěla jsem si to srovnat v hlavě, jak jsem původně měla v plánu.
Jak ho najdu? Budu hledat důkazy? Nebo počkám na osud až mi dá ten správnej směr? Na důkazy je docela pozdě,to jsem asi měla udělat dřív. Ale co když se ještě ten nějaký důkaz najde a budu mít stopu? Taky tu osobu můžu každý den potkávat na ulici. Tu osobu můžu klidně i znát. Může to být prakticky kdokoli. Povzdechla jsem si. Povzdechla jsem si protože jsem totálně zoufalá. V hlavě mi vířilo miliony otázek a já na ně nedokázala odpověděd.
