Broken Angel/LavixKanda

1. kapitola

LAVI

Bolelo to, ten muž si mě bral surově jako nějaké zvíře. Přál jsem si, aby už byl konec, bylo mi špatně, cítil jsem se špinavý. Konečně poslední příraz a odstoupil ode mně, po tváři mi stékaly slzy, nohy jsem měl jako z olova už se na nich moc dlouho neudržím. Doufal jsem, že odejde, ale místo toho mě přirazil zpátky k špinavé zdi. "Nééé!!" Snažil jsem se volat o pomoc, on mi to nedovolil, zakryl mi ústa rukou na češ se do mne chystal znovu vstoupit. Se zavřenýma očima jsem čekal na jeho vpád. Nic se však nedělo i jeho ruce z mého těla zmizeli, rozhodl jsem se ohlédnout za sebe. Jaké bylo mé překvapení když za mnou nestál ten muž, ale černovlasý chlapec dřímající v ruce samurajský meč. Byl asi v mém věku, vypadal docela děsivě, ale já se ho nebál, věděl jsem, ne spíše cítil, že mi nic neudělá. Tyčil se nad mužem jako samotný bůh pomsty, jeho temně modré oči se na něj dívaly s odporem a nenávisti.
Mám pocit jako bych sílu, která chlapce obklopovala odněkud znal, jenže nevím odkud. Najednou jeho pohled spočinul na mně. "Kdo jsi?"... položil jednoduchou otázku, avšak já na ni odpovědět nemohl, byl jsem příliš vyděšený z předchozího zážitku, že jsem to prostě nedokázal. Nakonec nevím zdali jsem odpověděl nebo nikoli, nevzpomínám si, jediné co vím je, že jsem se probudil druhého dne v nemocnici a hrozně si přál ještě jednou vidět ty nádherné oči.

Probudil jsem se ve svém pokoji v temném řádu. Tento sen se mi poslední dobou vracel čím dál častěji. Není to vlastně ani tolik sen, spíše vzpomínka. Abych se přiznal stále mě ten sen děsí, zvláště jeho první část, ale skoro vždy se donutím setrvat v té noční můře jen abych mohl toho chlapce vidět.
Od toho dne se změnilo spoustu věcí. Já se stal exorcistou a nástupcem bookmana, už dávno nejsem tím bezbranným klukem, kterého je třeba ochraňovat.
I když spousta lidí by na to měla jiný názor, zvláště potom co by viděly mé ruce pokryté nespočtem malých jizviček, některých vybledlých a jiných čerstvě vytvořených. Vím, že to co dělám je špatný, ale nedokážu s tím skoncovat je to jako droga, chtěl bych přestat, ale potřebuji pomoc. Proto jsem taky kdysi hledal toho kluka co mě zachránil. Neúspěšně, bylo to jakoby se po něm slehla zem. Každá informace byla slepou uličkou, jakoby někdo nechtěl aby se vědělo, že vůbec někdo takový existuje. Bylo to zvláštní a já pomalu přestával doufat zdali ho ještě někdy uvidím.
Poslední dobou z toho mívám záchvaty úzkosti, kdy mi tělo vypoví službu, já se sesunu k zemi a po tvářích se mi začnou kutálet hořké slzy. Nikdo o tom však neví a ani nebude, jelikož mojí masku nikdo prohlédnout nedokáže, dokonce ani ten starý Panda.

Rozhodl jsem se nadále neutápět ve svých depresích a zamířil jsem ven ze svého skromně zařízeného pokoje rovnou do prázdné společenské místnosti. Tedy alespoň jsem si myslel, že je prázdná. Jistě si proto musíte představit jaký to pro mě musel být šok, když už ve spoře osvětlené místnosti se spoustou křesel, stolů a malou knihovnickou po levé straně, již někdo byl. Ten někdo nebyl nikdo jiný než černovlasý exorcista Yuu Kanda. Nějaký ten čas mám podezření, že to on by mohl být oním chlapcem co mě kdysi zachránil, spoustu věcí tomu nasvědčuje, hlavně ty jeho oči.
Dá se říci, že je tu vícero indikátorů jež mě v tom jenom utvrzují, ale ty oči jsou asi nejhlavnější z nich.
Předpokládám, že on si mě nepamatuje nebo pamatuje, ale neví že jsem to tenkrát byl já. Má to prostý důvod, vlastně hned dva. První: měl jsem tenkrát přes hlavu kapuci a ta druhá, v tu dobu jsem ještě neměl přes oko pásku.

Zrovna teď jsem však nechtěl na nikoho narazit, zvláště pak na něj ne. Moje maska má po tomhle snu vždy praskliny a nejméně celou noc trvá než se zacelí. Právě kvůli tomu jsem nechtěl nikoho potkat, mohl by mi totiž tu masku rozbít.

V tuhle chvíli už však bylo pozdě, nemůžu couvnout zpět. Jediné co mohu udělat je, že si nasadím svoji okoralou masku a zahrají před Kandou to nejlepší divadlo, které budu schopen v tuto chvíli vytvořit.
Rozběhl jsem se, odrazil, zakřičel co možná nejhlasitěji "Yuu-chan!" a s hlasitou ranou dopadl na něj. Oba jsme skončili na zemi. K mé smůle se Yuu stačil otočit, takže mám parádní výhled na to jak mě vraždí pohledem. Abych celému mému divadlu nasadil korunu začal jsem se šklebit jako idiot a k tomu prohlásil:
"Yuu-chan, copak nemůžeš spinkat nebo že by jsi tu na někoho čekal?... Já ti nevím, ale s jistotou mohu prohlásit, že pokud čekáš na akumu tak ti říkám, že s tímhle pohledem co máš se k tobě jistojistě žádná nepřiblíží...no tak nemrač se tolik". Položil jsem mu prst mezi oči a vyrovnal vrásku co tam měl, no vzhledem k tomu jak se tvářil jsem to prostě nevydržel a vyprskl smíchy. "M-měl bys vidět jak se tváříš....hahahaha...ne to prostě nejde se nesmát....hahahaha."
Smích mě přešel ve chvíli kdy mě již několikrát zmiňovaný exorcista chňapl za ruku a povalil pod sebe. V první moment se mi vybavila ta noc a nedokázal jsem masku udržet. Zmocňovala se mě panika, měl jsem hrozný strach. Vím, že by mi Kanda tímhle způsobem nikdy neublížil, ale můj mozek to prostě nedokáže pochopit. Zavřel jsem oči a snažil se uklidnit. Nešlo to.
Najednou se mi zatmělo před očima a já usnul.

____________________________________
Vítám vás u mé nové povídky snad se bude líbit.😁