Život Dhampýrky

I.

Znovu a znovu jsem ležela na nepohodlné matraci v ještě méně pohodlné posteli. Koukala do stropu, což byl momentálně můj celodenní plán.

,,Nástup! Jde sem nová rodina!" ozvalo se z chodby. Nadšeně jsem vyskočila z té nepohodlné postele a utíkala si pro pěkné oblečení. Rychle se převlékla a nazula si balerínky. Upravila si culík a utíkala chodbou do společenské místnosti.

Pár dětí už tu bylo nastoupeno. Rychle jsem se zařadila a dřevěné dveře propalovala pohledem. Tak se už otevřete, křičela jsem na ně. Jako na povel se dveře rozrazily. Objevila se v nich blondýna v rudých šatech. Zase normální rodinka co nade mnou jen ohrne nos. Jako vždy. Povzdechla jsem si. Žena nás obdarovala krásným úsměvem a vtáhla do místnosti další osobu. Byl to muž.Upřímně z něj šla hrůza. Mírně jsem se zachvěla, ale dál ho nespouštěla z očí. Všechny si nás prohlédl. Potom aniž by cokoli řekl, žena kývla na souhlas a promluvila.

,,Můj muž se rozhodl pro starší děti.Asi od šestnácti let" Vychovatelky přikývli a otevřely dveře. Mladší děti radostně utíkaly pryč z dosahu mužova pohledu. Já tam zůstala stát s pár dalšími dětmi. Muž si nás znova prohlédl a beze slov, jakoby promluvil. Žena přikývla a znovu promluvila.

,,Ta prostřední dívka. Tu si vezmeme"

,,Cože? Vážně?"promluvím na tu ženu a ta se mile usměje.

,,Jistěže ano" promluví sladkým hlasem. Žena se znovu usmála a nabídla mi ruku. Přijala jsem ji a zarazila se, když žena zamířila ke dveřím.

,,Co moje věci?" nechápala jsem. Táhla mě ven a nedbala na mé otázky. Když už jsme byli dostatečně daleko od mého minulého domova, zastavili jsme se. Na chvíli se na sebe ti dva podívali a pak přikývli.

,,Musím ti něco říct" řekne blondýnka a chvíli čeká. Hlava mi šrotuje. Všechny myšlenky se zmateně míchají dohromady, než mi to dojde. V tu samou chvíli mi to blondýna potvrdí.

,,My jsme vampíři" vyslovuje to pomalu a je skoro nemožné nevšimnout si bílých tesáků. Chvíli čeká na moji reakci. Ona si myslí, že to o nich a o sobě nevím, dojde mi.

,,Víte jak dlouho mi trvalo, než jsem se smířila s tím, že mi občas trčí ostré tesáky, anebo že se mi jen tak mění barva očí? Jak dlouho mi trvalo se s tím srovnat natolik, abych začala přemýšlet a začala se snažit to skrývat? Doufám, že nehledáte takhle upíry a nechrlíte to na ně zrovna takhle" vyhrknu. Žena nepatrně kývne na souhlas.

,,Tak to si snad děláte srandu?! Když jsem to zjišťovala sama, myslela jsem, že jsem magor a přitom jsem nebyla, ale tohle jim musí způsobit reálnou psychickou újmu anebo infarkt!"

,,Omdlívají, nevěří, ale ještě se mi tady neskáceli s infarktem" uchechtne se blondýna. Neudržím se a i přes to, že tohle všechno je vážné, zasměju se.

,,Musíme jít" řekne a poté mě znovu chytí za zápěstí a jde dál. Nedojdeme daleko, jelikož se u nás zastaví černé auto se zatemněnými skly. Blondýna nastoupí a pobídne i mně. Muž se pouze otráveně zašklebí.

„Ani to nezkoušej! Okamžitě si sedni."ozve se naštvany hlas blondyny. Muž ji sjede vraživým pohledem a odejde.

„Dobrá.Sejdeme se na místě" křikne za ním blondýna naštvaně. Muž za volantem uvede auto do pohybu. Aniž by se ptal kam.

Probudí mě mírné cuknutí, když auto zastaví. Ani jsem nevěděla, že jsem usnula.

„Vystupujeme!" rozkáže blondýna. Poslechnu a vystoupím.

„Jak dlouho jsme jeli?" zeptám se vzhledem k šeru, které mě obklopuje.

„Dlouho"odsekne a vede mě do lesa. Teprve teď si všímám stromů okolo sebe. Jdeme dál ještě asi deset minut, pak se zastavíme.

Před námi je obrovská kovová brána. Je černé barvy a uprostřed ji zdobí rudé V . Daleko za ní, v mlze, se rozprostírá zámek. Nebo hrad? Má to podobnou strukturu jako tyhle dva typy staveb.

Žena chvíli čeká před bránou a někoho vyhlíží. Po chvíli něco neslyšně zavrčí a přejde k bráně. Otevře ji a hned jakmile vstoupíme, ji zase zavře a rozhlédne se po okolí. Podívám se jí do obličeje a snažím se z něj něco vyčíst, ale tma mi to moc neusnadňuje. Přestanu se tím zaobírat a namáčknutá těsně na blondýnu, se vydám po štěrkové cestě směrem k budově.

Vítám vás a zároveň doufám, že se s vámi neloučím, vzhledem k tomu, že jste dočetli až sem!
Doufám, že vás příběh zaujal a budete chtít pokračování.
Byla bych strašně ráda kdybyste zanechali hvězdičku, anebo váš názor v komentářích.
Děkuji!

Kate