Život Dhampýrky

III.

Posadím se zpět ke stolu a už zcela uvolněně se pustím do salátu. Chuť mě trochu přejde, když si ostatní donesou kelímky s brčky. Okamžitě mi dojde, že rudá tekutina je krev. Kolik asi zabili lidí na to, aby všem naplnili kelímky?! Podívám se vedle sebe na Bena. S chutí pije svůj rudý nápoj a věnuje se dívce vedle.

,,A kde budu bydlet?" řeknu tiše, jelikož si dobře uvědomuji stupiditu své otázky. Nikdo mě neslyší. Mám se zeptat hlasitěji a ztrapnit se? Než se stačím rozhodnout, Ben se ke mně nakloní.

,,Všichni mají pokoje tady v budově" řekne stejně tiše a jakoby na mě ani nepromluvil, se otočí zpět k dívce. Souhlasně kývnu, i když se o mě už dávno nezajímá.

,,No. A co se tady teda učíte?" Všichni se na mě podívají. Většina je mojí otázkou zaražena, anebo pobavena. Tentokrát se ke mně otočí dívka, o níž jsem si myslela, že je pod upířím vlivem, jen proto, že má normální barvu očí, stejně jako já. A možná za to mohla i její černá pleť. Prostě mi to k tomu pití krve a bledým upírům nešlo.

,,Důležitý věci. Aby jsi třeba věděla, že jsi dhampýr. A aby jsi věděla, že je rozdíl mezi upírem a dhampýrem a tyhle věci. Prostě, aby jsi se nemusela neustále ptát. Učíme se tady o vampírech a vampírským životě" Neunikne mi, jak silně dívka zdůraznila tu část s neustálými otázkami. A co mám asi tak dělat, když vůbec nic o upírem, teda vampírech nevím? Já jsem do týhle školy nechodila, abych se to naučila a abych to teď věděla. Tak ať se hodí do klidu.

,,Aha. Jaký tady máte předměty? Učíte se tady jako i normální věci? Jako třeba matiku?" vyzvídala jsem dál. Prosím matiku ne. Klidně mě učte o upírech a o krvi a o všem možným, jenom ne matiku!

,,Samozřejmě. Máme tu normální předměty, alespoň většinu z nich a přitom máme takzvané vampírské předměty" odpoví mi Tatiana mile. Sakra! Matika je všude. A samozřejmě i v upíří škole. Bomba.

,,A jaký jsou třeba ty vampírský předměty?"

,,Co kdyby jsi jen na chvíli zavřela zobák a počkala, až se to dozvíš od někoho, kdo má náladu tě poslouchat?" vyjede po mně dívka. Povytáhnu jedno obočí a uchechtnu se. Dojde mi, že celá jídelna se trochu ztišila, aby slyšela naši hádku.

,,Zolo!" pokárá ji bělovláska s copánky.

,,Emily?!" vrátí jí to Zola stejně.

,,Víš Zolo, on se tak trochu nikdo nemá k tomu, aby mi všechno vysvětlil. Takže se musím ptát" řeknu klidně a bez emocí. Jenže to Zola očividně slyšet nechtěla.

,,Ty tady pravidla neurčuješ" zavrčela na mě.

,,Mluvil tady snad někdo o pravidlech? Pokud ano, nevzpomínám si. Řekla jsem ti jen důvod, proč se neustále vyptávám. To ty na mě bezvýznamně dorážíš" promluvím do ticha jídelny sebejistě.

,,Zolo? Hlavně klid, ano?" promluví na Zolu bělovláska, tedy Emily. Zola však dělá, že ji neslyší.

,,Co si jako o sobě myslíš?!" zvýší hlas.

,,A co si o sobě myslíš ty? Hm?" vrátím jí to. Zola zrudne vzteky. Asi není zvyklá na to, že jí někdo odporuje, pomyslím si. Najednou vydá takový zvláštní zvuk. Tiše zavrčí. Panebože ona na mě vrčí?! Nevím jestli je to děsivý, anebo spíš divný. Než se nad tím stačím nějak více zamyslet, místo Zoly se přede mnou objeví leopard. Nádherný leopard s nádherně lesklou srstí. Hrdě se protáhne a skočí po mně. Zděšeně vyjeknu a uskočím. Jen na chvíli se zahledím do očí toho nádherného zvířete a dojde mi to. Má rudé oči. Stejně jako vampíři. Stejně jako ta srna. Stejně jako občas já. Takže pokud se Zola proměnila v leoparda. Tak je dost možné, že ta zvláštní věc s tou srnou nebylo nic jiného než tahle přeměna. V hlavě se mi ozve Tatianin hlas. Vítej mezi měničema. Stejně tak se mi ozve v hlavě hlas i toho muže. Páni. Měnič. Toho jsme tu dlouho neměli. Já jsem měnič. Je to moje schopnost. To je to, co jsme zjišťovali v té tělocvičně. Sedím u tohohle stolu, protože dokážu to samé co Zola. To je hustý! Leopard znovu zavrčí a vyvede mě z mých myšlenek. Teď si jen vzpomenout, jak jsem to předtím udělala. Než se však nad tím pokusím přemýšlet, Zola po mně znovu skočí a tentokrát už nejsem dostatečně rychlá. Silné drápy se mi zaryjí do ramene. Bolestně vykřiknu a klopýtnu. Dopadnu na zem a se slzami v očích se chytím za krvácející paži. Pokud doteď nebyla celá jídelna napjatá, teď už byli všichni. Spousta upírů se přiblíží. Vidím jejich pohledy. Jejich oči. Jediné co je drží dál ode mě a od mé krve, je fakt, že se před chvílí nasytili. Jak dlouho bych asi vydržela naživu, kdyby nejedli? Bohužel i když mi neublíží oni, Zola se to rozhodně udělat chystá. Zvíře. Notak! Mysli na nějaké zvíře, na zvíře, jež se dokáže ubránit. Na nějaké silné a impozantní zvíře.

Zola se znovu odrazí a skočí po mně. Jediné co mi prolétne hlavou je selhání. Hrozivá pachuť strachu a selhání. Přikrčím se, zakryji si oči a očekávám to nejhorší. Avšak v pikosekundě se ozve dutá rána. Oddělám ruce a podívám se. Jen metr ode mě leží Zola. Stále v leopardí podobě a nad ní stojí medvěd. Obrovský medvěd. On mě někdo zachránil? Až teď mi dojde, že se klepu. Podívám se po okolí. Co se bude dít teď? Odpověď přijde okamžitě. Zaslechnu elektrický výboj. Všimnu si, že pár slintajících upírů sebou trhne a promne si zápěstí s hodinkami. Ve vteřině se ozve srdceryvný výkřik. Zola se změní zpět do lidské podoby a schoulí se do klubíčka. Drží se za zápěstí a brečí. Medvěd vedle ní se promění taky. Promění se v Bena. V Bena?! Vážně mě právě zachránil TEN Ben?! Ben zatne pěst a těžce oddechuje. Levá ruka se mu mírně třepe, ale jinak neudělá nic. Avšak všimnu si, že se mu nepodaří vstát. Pár upírů se rychle vrátí na svá místa ke stolům. Někteří jen smutně sklopí pohledy k podlaze. A zbytek se naštvaně dívá jinam. Všichni to přehlíží. Jakoby se vůbec nic nestalo, jakoby se vůbec nic nedělo. Jako by ovládali to něco v nich, co se proti tomu chtělo postavit, to něco co proti tomu chtělo něco udělat. Tatiana ke mně dojde. Cuknu sebou, když ke mně natáhne ruku. Její oči jsou, ale dokonale klidné. Žádná touha po krvi. A tak k ní natáhnu zdravou ruku a nechám se zvednout. Se slzami v očích syknu, jelikož mi paží projede vlna bolesti.

,,Co jim to udělali? Byly to ty hodinky?" hlesnu směrem k Tatianě. Tatiana se už nadechuje k odpovědi, když se rozrazí dveře do jídelny a dovnitř naběhnout ozbrojení muži. Zmateně se po nich začnu rozhlížet. Doběhnou k Benovi a Zole. I přes to, že už jsou náramky znovu jen normálními hodinkami, ani jeden nemá dostatek sil na to, aby se zvedl. Mužům to však nedělá žádný problém. Chytnou je za paže a vytáhnou je na nohy. Odtáhnou je směrem ke dveřím.

,,Kam je to vedou?" zeptám se Tatiany. Ta jen zavrtí nesouhlasně hlavou. Nechce mi to říct? Nemůže mi to říct? Nebo se o to nemám zajímat? Jak si jen mám její reakci vyložit? A co se to tady vlastně děje?

,,Vážně tě zajímá, právě to, co se děje? Podívej se na své rameno" pokárá mě jemně, ale hlas má křehký. Co všechno asi ví?

,,Aleria Saint-Clair" ozve se hluboký hlas. Trochu pozvednu bradu a otočím se na ozbrojeného muže.

,,Pojď s námi" rozkáže mi. Neodporuji. Dám se do pohybu, ale neovládnu se a otočím se zpět na Tatianu. Střelím po ní vyděšeným pohledem. Očekávala jsem, že mě její pohled uklidní, že třeba mírně kývne, aby mě ujistila, že je všechno v pořádku. Avšak, když se na ni podívám, je to jako podívat se do zrcadla. V její tváři se zrcadlí stejný pohled, jenž mám na tváři já sama. Tohle asi vážně není dobrý. Něco je fakt špatně. Mám se snad bát?

Tak dneska trochu akční část :D. Doufám, že se vám líbila... Co si myslíte, že je ohledně téhle Vampírské Akademie špatně?

Ta Kate