Život Dhampýrky

IV.

Pomalu vyjdeme z jídelny. Zamíříme do místnosti, jež jsem tu navštívila jako první. Jdeme do kanceláře té děsivé ženy. Ředitelky, předpokládám. Snažím se soustředit. Snažím se přemýšlet, ale nejde to. V rameni mi škube a rána hrozně štípe a pálí. Sama se divím, že dokážu chodit. I když by se mé pomalé belhání možná nazývat chůzí nemělo. Dojdeme ke dveřím a jeden z ozbrojených mužů zaklepe.

,,Bež dovnitř" vyplivne na mě nenávistně. Když se zamyslím nad tím, co bych měla dělat, uchopí do rukou zbraň, jež měl doteď u opasku. Jeho gesto okamžitě pochopím a zdravou rukou si kvapně otevřou dveře. Dveře za sebou rychle zase zavřu a bolestně syknu, jelikož mým rychlým pohybem jsem stačila zavadit dveřmi o svou zraněnou paži.

,,Posaď se" ozve se žena stejně chladným tónem jako poprvé. Bolestně se zašklebím, ale posadím se.

,,Vysvětli mi, jak je možné, že jsi se dostala do rvačky" zvýší z ničeho nic hlas. Cuknu sebou a hned toho lituji. Rameno mě rozbolí dvakrát víc. Musím vypadat uboze, dokonce se tak i cítím, ale tohle je moc. Já za to víceméně nemůžu. Víceméně.

,,Jak jsem se já dostala do rvačky?! Ta holka mě sakra napadla! Ale vás zajímá jak jsem se do toho dostala já?!" Žena se na mě zamračí. Zřejmě není zvyklá, že jí někdo dokáže odpovědět stejným hlasem, jakým mluví ona sama. Tady vlastně nikdo není zvyklej na nic, jak už jsem tak zjistila.

,,V areálu školy se nesmíš dostávat do konfliktů. To dobře víš!" Než se stačím zamyslet nad tím, jak svou odpověď formulovat, ovládne mě vztek.

,,Panebože, ženská! Sedíte si na uších nebo co? Já o týhle posraný škole nevím nic. Nic! Nikdo mi nic nevysvětlil. Nikdo mi ani neřekl co se děje! Takže si ty svoje pravidla strčte do tý svý vampírský prdele a přestaňte na mě ječet!" Žena mě vztekle probodne pohledem. Celá vzteky zrudne a pevně stiskne pěsti. Ups. Než si uvědomím co se děje, jsem přišpendlená na zeď její rukou. Nemám tušení jak se jí to povedlo a ani kdy se jí to povedlo. Škrtí mě. Začnu lapat po dechu. Sakra na to jak je stará, tak má dost síly. Do očí mi vhrknou slzy a začínám panikařit. To mě jako vážně zabije? To jako může?

,,Paní Hogardová. Musím vás varovat. Tohle nemůžete" ozve se zcela klidná a vyrovnaná odpověď na mou otázku. Ředitelka mě pustí. Tvrdě dopadnu na zem a tlumeně vyjeknu. Dopadnu totiž na své zraněné rameno. Ředitelka si upraví své černé vlasy, jež se jí uvolnily z drdolu a smete nějaké neviditelné smítko ze svého saka. Poté se posadí za stůl naprosto klidně a bez emocí.

,,Slečno Saint-Clair, buďte tak hodná a odporoučejte se s touto dámou do zdravotního centra" řekne tak sladce a nevině, jako by se mě teď vůbec nepokusila uškrtit. Za pomoci té dámy se zvednu. Obě se otočíme k odchodu. Až teď si uvědomím, jak se chvěji. Rukou si promnu krk a hlasitě polknu. Co tady dělám? A proč se mě všichni snaží zabít? A jak jsem se vůbec dostala z ležení na nepohodlný posteli v děcáku sem? 

,,A ještě něco. Málem bych zapomněla. Jsi po škole. Tam se doučíš všechny své nedostatky" dodá ještě. Pomalu přikývnu, ale žena vedle mě mírně ztuhne při zmínění, že jsem po škole. Obě rychle vyjdeme ze dveří.

,,Děkuju" špitnu. Co si budem, ona mi právě zachránila život a myslím, že děkuji si rozhodně zaslouží.

,,To nemusíš. Podle toho co tě čeká, jsem tě tam spíš měla nechat, aby tě zabila" pronese do ticha, když se prodíráme spletitými chodbami starého zámku. Mírně sebou trhnu a pohlédnu jí do očí. Když si uvědomím, že žena je naprosto klidná a pravděpodobně to myslí vážně, přeběhne mi po zádech mráz.

,,Ale notak. Přece to nemůže být až tak hrozný. Rozhodně to nepřekoná dvojitý napadení za jeden den" zasměju se a pokusím se tím odlehčit situaci. Žena se zamračí, ale nic neřekne. Odemče prosklené dveře a vejde. Vejdu za ní a stále očekávám nějakou reakci. Místnost je poměrně malá, alespoň o proti těm ostatním, které jsem měla tu čest navštívit. Je zařízená v šedobílé barvě, dost moderně. Uprostřed je vyšetřovací lehátko. Na kraji je pracovní stůl a všude po stěnách jsou skříňky a poličky plné všech možných léků. Žena mě pobídne, abych se posadila. Poslechnu ji a nepřestávám se rozhlížet. Mám nutkání se podívat na své rameno, abych zjistila jak špatně na tom jsem, ale netroufám si.

,,Už jsem byla hodněkrát po škole. Je to nudný a otravný, ale přežít se to dá. Narozdíl od přímýho střetu s nejmenovanou osobou" promluvím znovu v naději, že na to něco řekne. Žena se na mě otočí a jedním krokem je u mě. Bez jakéhokoli varování vezme rukáv mého trička a utrhne ho. Zalapám po dechu, nejen bolestí, ale i překvapením. Byl to krátkej rukáv, nešlo ho třeba jen vyhrnout?!

,,O tom si povíme, až mě tu navštívíš příště" odpoví mi a natáhne obě ruce k mému rameni. Nejdřív se zatvářím nechápavě, ale hned poté vyděšeně.

,,Co to d-" vyjeknu, když se její ruce dotknou mého ramene. Avšak bolest, jež se při dotyku dostavila, okamžitě zmizela. Rána začala svědit. Její ruce trochu zbělely, jakoby z nich vycházela jemná bílá záře. Její dotek byl příjemně teplý a uklidňující.

,,Tak a je to" řekne mi a dojde si ke svému stolu. Zvláštní. Žádná dezinfekce, žádný obvazy? Je to vůbec doktorka? Zmateně si zkontroluji ránu.

,,Co to sakra?" hlesnu a vyjeveně hledím na své rameno. Po ráně není nikde ani stopy. Najednou si uvědomím, že tepavá bolest je také pryč. Opatrně se své kůže dotknu. Nikde ani jizva. Nic. Jakoby se mi nic nestalo.

,,To není možný" vydechnu těžce. Trochu se mi zamotá hlava a musím se přidržet okraje lehátka. Žena je zase v mžiku u mě.

,,To je v pořádku. Za chvíli to přejde. Je to vedlejší účinek rychlého léčení. Tvé tělo to těžko vstřebává, ale na to si časem zvykneš, neboj" řekne a povzbudivě mi stiskne rameno.

,,Já to nechápu. Jaký rychlý léčení. Jak je možný, že je moje rameno zdravý?" soukám ze sebe své myšlenkové pochody.

,,Na otázky budeš mít zítra času dost. Teď by sis měla odpočinout" řekne žena vlídně. Než se stačím odhodlat k protestu, vystrčí mě na chodbu a zamkne za námi ošetřovnu.

Dnešní kapitola je trochu kratší, ale přišlo mi prostě správný to tady utnout :D Doufám, že se líbila..

Ta Kate