Život Dhampýrky

II.

Dojdeme k obrovským železným dveřím. Než je stačíme otevřít, otevřou se. Někdo nás málem srazí. Ukáže se, že je to dívka přibližně v mém věku. Kouká do mobilu a nevšímá si okolí.

„Pardón" ozve se a jde dál. Blondýna si odfrkne a jde dovnitř. Následuji ji až do prostorné haly. Je zařízena do tmavé a rudé. Všude okolo tu visí tmavě červené plakáty s černým V . U zdí jsou nástěnky s různými papíry a letáky. Pod nimi jsou červené saténové sedačky. Všude se to tu hemží teenagery.

„Pojď" houkne na mě. Poslechnu a doběhnu ji. Projde tmavou chodbou a zaklepe na jedny dveře. Strčí mě dovnitř, aniž by mi cokoli řekla. Místnost není nijak velká. Je zařízená jako kancelář. Rozhlédnu se a neuniknou mi dva muži, stojící po stranách dveří.

„Posaď se" pokyne mi žena ve středním věku, která sedí v mohutném křesle za dřevěným stolem. Posadím se na sedadlo před ni a čekám.

„Jméno" řekne ledovým, až děsivým hlasem.

„Aleria Saint-Clair"

„Aleria.. Orlice"

„Prosím?" nepochopím, co to říká.

„Ty ani neznáš vampírský význam svého jména, Alerio?" řekne mírně pohrdavě.

„Já jsem zjistila, že jsem upír sama. Nemám ani tušení, že nejaký vampírský významy jmen existujou" vychrlím na ni dotčeně a mírně podrážděně. Co si o sobě ta ženská myslí?

„Dobrá tedy. Jako první musíme zjistit jaké máš schopnosti, takže tě tví společníci odvedou a zjistí to" řekne spíše jim než mně. Dva muži ke mně přistoupí a pobídnou mě k odchodu. Vyjdeme z místnosti a chodbou zamíříme k obrovským dveřím na konci chodby. Nikdo se poblíž nezdržuje, což mě vyděsí. Mírně se ošiji a vejdu. Tahle místnost je narozdíl od té předchozí obrovská. Mírně mi to připomíná tělocvičnu. V pravém rohu místnosti je skleněná místnost a uvnitř pouze jedna židle, nic víc. V levém rohu místnosti je vysoká kovová tyč, dosahující skoro až ke stropu. Vypadá jako bidílko. Zvláštní. Uprostřed je vyznačený běžecký ovál. Uvnitř oválu je stůl plný nožů a všemožných zbraní. Po mé pravici je temná místnost. Je zatemněna zvenku a vevnitř není žádné světlo. A nakonec po mé levici jsou obrovské kovové předměty. Vyděšeně vydechnu. Co to se mnou chtějí sakra dělat?

,,Notak pojď. Tudy" pobídne mě jeden z mužů a vydá se doprava k temné místnosti.

,,Nejdříve tě ozkoušíme na tohle. Bude to probíhat zcela jednoduše. Vejdeš dovnitř a doneseš nám největší krabičku, která tam je. Máš na to minutu" řekne zcela jednoduše a zavře mě v místnosti. Zmateně se rozhlížím, ale nevidím vůbec nic. Chvíli čekám, zda si mé oči přivyknou na tmu, ale nic. Pomalu se posouvám vpřed a začínám trochu panikařit. Z ničeho nic se ozve zvuk, připomínající klakson. Dveře se otevřou a do místnosti se vlije světlo. Zakryji si oči, jelikož mě světlo oslepí. Když mě silné ruce postrkávají k východu ohlédnu se a zjistím, že v místnosti jsou všude na zemi různé předměty. Včetně velké modré krabičky, kterou jsem měla údajně donést. Muži mě dostrkají k běžeckému oválu.

,,Jedno kolečko sprintem. No šup!" vychrlí na mě. Nechápavě na něj kouknu a pomalu se rozeběhnu. Běhání mi nikdy nijak extra nešlo. Doběhnu kolečko a už mě táhnou jinam. Tentokrát k obrovským kusům kovu a k obrovským činkám.

,,Zvedni to" rozkáže mi muž, ukazující na kovovou činku velkou asi jako já sama. Kovových kotoučů tam je nespočet. Chtěla jsem něco poznamenat, něco namítnout, ale stůl plný nožů mi utkvěl v paměti jako připomínka toho, co by se mi mohlo stát. Nesměle přijdu k čince a sehnu se pro ni. Ze všech sil se ji pokusím zvednout. Zvednu ji tak centimetr nad zem a poté mě činka převáží a já spadnu. Muži jen pobaveně zakroutí hlavami a už mě táhnou ke skleněné místnosti.