Bez křídel (probíhá upravování příběhu)

68. Paranoia

Všichni spali, v pokoji vládlo nesnesitelné ticho, které rušil jen tikot hodin. Bylo půl třetí ráno, nemohla jsem spát, hlava mě neskutečně bolela. Prášky nezabíraly a já už nevěděla co s tím mám dělat, byla jsem vyčerpaná. 

Potichu jsem se postavila z postele a rozhodla  se jít nadýchat se čerstvého mořského vzduchu. Vyšla jsem bez povšimnutí ven a zhluboka se nadechla.

 Všude byla tma, stačilo udělat pár kroků a temné moře by mě vtáhlo do svých hlubin. Stála jsem na kraji, držíc se zábradlí a snažící se  nevnímat tu neuvěřitelnou bolest hlavy. Bohužel se bolest začala stupňovat.

Sykla jsem bolestí, víčka jsem tiskla silně k sobě a sesunula se k zemi. Prázdný dům. Bylo první co mi problesklo před očima.Myslela jsem, že hlava mi každou chvilku exploduje. Bolelo to, strašně moc. 

**Utíkala jsem, otevírala dveře, probíhala místnostmi, ale nikde nebyla úniková cesta. Cítila jsem, jak mě někdo pronásleduje, ale pocit strachu mě nedovolil se ohlédnout. Cítila jsem jeho dech na svých zádech, jeho prsty na mých loktech. Utíkala jsem, ale přišlo mi, jako bych stála na místě a on se mě dotýkal. Snažila jsem se ze sebe jeho ruce sundat, ale nešlo to. Jako by byl pořád se mnou. Vtiskl se mi do paměti, byl všude. Utíkala jsem, vrážela do věcí, sotva jsem popadala dech, snažila jsem se uniknout. Cítila jsem, jak mě chytl za můj rukáv mikiny, jemně jako vítr. Prameny vlasů si namotával na prst a já běžela po schodech dolů. Musela jsem mu utéct. Nedokázala jsem to, potřebovala jsem se podívat, jak je blízko. Když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. To mě ale nezastavilo a já se pokusila otevřít zadní dveře. Byli zamčené. Ne. Jen to ne. Musela jsem pryč, blázním, všude je vidím, cítím. Mám poslední šanci, když všichni spí. Byla noc, temná a chladná. Narazila jsem ramenem do dveří, jednou po druhé a pak jsem se sesunula k zemi. Bolelo to, nedostanu se odtud, není úniku. V okamžiku jsem uslyšela hlasité kroky, ale tentokrát jsem je viděla běžící dolů po schodech. Je pozdě.**

 "Ne" zavzlykala jsem. Ať to přestane. Nechci si vzpomenout, už nikdy. "Justine!" zakřičela jsem z plných plic s nadějí. Bála jsem se, byli tady, cítila jsem je, stejně jako ve té vzpomínce. Vrátili se pro mě. Tma mě obklopovala a já se chytla za zábradlí. "Prosím!" zavzlykala jsem, slzy mi stékaly po tvářích a jediné co jsem si přála bylo, aby se někdo objevil. Ale nestane se, stejně jako v mé vzpomínce. "Ne" šeptla jsem. "Přestaňte." zamumlala jsem. Byla jsem vystrašená.. Cítila jsem, jak své pohledy upírají na mě, jak se mě prsty dotýkají. 

"Chrissy" slyšela jsem matně jeho hlas. "Justine!" zakřičela jsem z plných plic. Všiml si mě. Během pár vteřin byl u mě a přitiskl si mě k sobě. Pořád tady,ale byl ten pocit, byli tady, dotýkali se mých vlasů, dívali se na nás.

"Pošli je pryč." zavzlykala jsem. "Koho? Koho mám poslat pryč?" zeptal se mě starostlivě a svůj stiskl zesílil. "Dívají se na mě." řekla jsem s třesoucím hlasem a více jsem se k němu přitiskla. "Jsou všude." vyšel ze mě hlasitý vzlyk. Proč se tohle děje? Co tady dělají?

"Pojď, jdeme dovnitř." řekl a vzal mě do náručí, svou hlavu sem zabořila do jeho krku, ale stejně jsem se nezbavila toho pocitu. Byli to oni. Sahali na mě, na mé vlasy, paže.

"Ne, ať mě nechají být." zakřičela jsem a svůj stisk zesílila. "Alfredo!" zakřičel Justin, když jsme nejspíš vešli dovnitř. Posadil se se mnou na menší gauč, ale já sebou začala cukat. "Ne" vzlykla jsem. "Pošli je pryč." šeptla jsem. "Prosím." už jsem nedokázala kontrolovat své vzlyky. Bála jsem se, cítila jsem je všude, pořád. Byli tady. "Co se děje?" uslyšela jsem hlas Alfreda. Pomůže mi, určitě, on je odežene, když to Justin nedokáže.

"Ne." zakřičela jsem, když jsem ucítila, jak se někdo dotýká mých vlasů,ale Justin to nebyl. "Zlato." šeptl a tiskl mě k sobě. "Nikdo tady není" šeptl,ale já záporně kývla hlavou. "Dotýkají se mě, jsou tady všichni." šeptla jsem a dostala se z Justinova sevření. "Jsou všude" viděla jsem jejich obrysy v tmavých místech, byli tady, čekali na mě.

Rozhlížela jsem se po tmavých místech jako smyslů zbavená, mé nohy se pak daly okamžitě do pohybu, běžela jsem, snažila se jim uniknout. "Chrissy!" uslyšela jsem křik,ale to už jsem byla venku, kde byli všichni, úplně všichni, všude ve tmě. V tom mě někdo stáhl k zemi, začala jsem toho dotyčného mlátit, křičet. "Chris." přitiskl mi ruce k zemi, abych se nemohla hýbat a já si uvědomila, že to byl Justin. Ale ostatní tady pořád byli. Sledující mě jako šelmy svou kořist.

"Nikdo tady není." řekl už zoufale a já se nekontrolovatelně rozbrečela. "Zlato." šeptl a vtáhl mě k němu a posadil se se mnou. "Jsou pryč." zamumlal a vtiskl mi menší polibek do vlasů. Já ale záporně kývla hlavou, byli tady, neodejdou, dokud mě nedostanou. 

"Sakra Chrissy" řekl už vyčerpaně a pomalu jsme zašli dovnitř. "Nedívej se" šeptl a já svou hlavu nechala zabořenou do jeho hrudi. Sice jsem je nemohla vidět, ale  cízí dotyky na mém těle, které nepatřili Justinovi byli všude.

"Pojďte." uslyšela jsem hlas Alfreda a cítila, jak mě Justin vyzvedl, společně jsme vešli do místnosti, plné světla. Posadila jsem se na postel a snažila se ze sebe zdrbat ty dotyky. "Proč jim to dovoluješ?" zeptala jsem se Justina, když mě zabalil do peřiny a sedl si za mě, mě si pak posadil na něj a pevně mě držel. "Proč mi tohle děláš?" zavzlykala jsem. "Proč je nevyženeš?" brečela jsem, slzy mi pořád nekontrolovatelně vytékaly z očí. "Já se snažím" zavzlykal, ale nevěnovala jsem tomu žádnou pozornost."Zmizí." šeptl. "Když teď zavřeš oči, usneš a pak je ráno otevřeš, tak  budou pryč." dodal tence a mě při tom silně svíral v náruči. Cítila jsem, jak mi jejich přítomnost nahání husí kůži, ale být v Justinovo náruči mi dalo naději. "Prosím, ať přestanou." začala jsem sebou škubat, ale Justinovo pevné sevření mi to moc nedovolovalo. "Zavři oči." šeptl mi do uch a já tak udělala. Snažila jsem se na nic nemyslet, ale nešlo to. Cítila jsem jak Justin se mnou kolíbá a to mě trošku uklidňovalo, ale ne dostatečně. Byla jsem  unavená, vyčerpaná, ale strach mi v čemkoli bránil.

"Jsem tady s tebou." byla poslední slova co jsem slyšela před tím, než jsem upadla vyčerpaná to bezesného spánku. .

___________