Bez křídel (probíhá upravování příběhu)

70. Cesta

Vítr si pohrává s mými šaty a cuchá mi vlasy,plujeme zpátky k pevnině a šplouchání slané vody se rozeznívá v mých uších. Posadím se na zem, opřu se o zeď jachty a kolena si přitáhnu blíže k tělu. Studený vítr naráží na mé hole paže a z toho pocitu se celá zachvěji.

Potřebovala jsem být sama, všechno vstřebat, odpočinout si a na nic nemyslet. Je to půl hodiny, co mi Justin usnul v posteli, nechala jsem ho tak, musel se prospat. Alfredo kormidluje a já ho nehodlala rušit. Za dvě hodiny jsme měli dorazit k pevnině, kde na nás bude čekat auto,které nás přepraví k letadlu. 

Mám strach, určité pochybnosti mě nenechají v klidu sedět,proto se nepříjemně promrvím. Jen pomyšlení na to, že zanedlouho budeme na pevnině, kde nás mohou dostat, mi přejede mráz po zádech.

Když tady sedím tak sama, tak mě napadají samé podivné myšlenky. Zvládla bych dýchat pod vodou? Je to naprosto nereálné, ale něco mě nutí to vyzkoušet a skočit přes to zábradlí do hlubin moře.  Představím si, jak si se mnou pohrávají vlny a za nohy mě táhnou spodní proudy na úplné dno. Dole, už je moře klidné, překrásně zbarvené korály a různými rybky. Ani bych si neuvědomila, že nedýchám a zůstala na dně moře už navždy, kde je klid. 

Celá se zatřesu, nad čím to přemýšlím? O sebevraždě? Ne, pouze o úniku. "Chriss" uslyším jeho hlas a poté jeho teplý dotyk dlaně na mém rameni. "Jsi celá promrzlá, pojď dovnitř." řekne a já se na něj podívám, neschopná pohybu. Kdyby se tady neobjevil, tak nevím kam by mé přemýšlení až zašlo.  Udělala bych to? Byla bych schopná překročit to zábradlí a skočit? 

Chytla jsem se Justinovo ruky a pomalu se postavila, jeho dlaň už byla pevně na mém pase a kráčeli jsme spolu dovnitř. Zůstala jsem stát mezi dveřmi, když Justinovo teplá dlaň zmizela z mého pasu. 

Po chvilce se vrátil i s dekou v rukou. Dal jí kolem mých ramen a odvedl mě na gauč. "Justine nejsem ochrnutá, nemusíš..." odmlčela jsem se, když jsem se posadila. Justin neodpověděl a sedl si vedle mě. "Ale uvnitř jsi." zašeptal se mě se sevřela hruď. Měl pravdu. Uvnitř jsem nevěděla co cítit, jestli vůbec dokážu zapomenout a cítit něco...

Potřásla jsem nad tím hlavou. Nebudu nad tím přemýšlet. Nebudeme se o tom bavit. Justin se pak pustil i s letáčkem do vyprávění kam bychom se mohli na Novým Zélandě podívat, vnímala jsem pouze na půl a snažila jsem se na vše přikyvovat. Motýlí farma bylo jediné co mi uvízlo v paměti.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme na pevninu. "Taxikář čeká na místě." řekl Alfredo a usmál se na nás. Já ho objala a usmála se na něj, bylo to naše rozloučení, uvidíme se až si vzpomenu, až se vrátíme z Nového Zélandu a budu schopná normálně fungovat.

Justin ještě prohodil pár slov s Alfredem a poté jsme vyšli ven z jachty. Hluk bylo první co zaujalo mou pozornost, spousta aut, lidí. Justin mě chytl za ruku a společně jsme šli k taxíku, který na nás čekal. "Proč taxi?" zeptala jsem se ho. "Aby nás nemohli vystopovat." zamrmral, protože kolem nás bylo už spousta lidi a proto jsem se přitiskla blíže k němu. Nedělala mi blízkost lidí dobře, bála jsem se jich. 

Nasedli jsme do taxíku a Justin se postaral o zbytek. Auto se rozjelo. Chvilku jsem se dívala jen tak ven z okna, na mihající se lidi. Přišla jsem si v bezpečí, oddělená od lidí,ale moc dobře jsem věděla, že žádný auto mě neochrání před ostatními.

Mlčky jsem se podívala na Justina, který se také díval z okna a pozoroval. Proto jsem se k němu přišoupla a chytla ho za paži. Jednu nohu jsem položila do jeho klína a přitulila se k němu. Justin jeho druhou ruku položil na mé stehno a jemně mě po něm placem hladil. Trošku jsem natáhla hlavou a dala mu pusu na tvář.