Psychiatrická léčebna

Nemocnice

Probudila jsem se a chtěla se posadit na postel. Chvíli jsem se cukala ale pak me začalo všechno bolet. Az v tu chvíli me napadlo se podivat kolem sebe. Ležela jsem v nemocnici a ruku a nohu jsem mela v sádře. Na hlavě jsem mela zavazany šátek. Pak jsem si na všechno vzpomněla. Na všechno co se stalo. Začala jsem křičet ale moc to neslo, protoze me strašně bolelo břicho. Pak jsem si všimla všech lidi, kteří tu byly se mnou a mim výkřikem se probudili. Hned jsem se jim začala omlouvat, když se rozrazili dveře a priběhlo několik doktorů. Za nimi pomalu sel Můj táta a měl strápený výraz. Ten doktor ve předu zakřičel :,, Co se to tady děje? " ,, Omlouvám se" řekla jsem, , jen noční mura". Když odešli přistoupil ke mně táta a tvářil se dost vážně. Otevřel pusu jako by chtěl něco říct ale pak ji zase zavřel když přišel Alex. ,, Čau ségra, jak je? "Zeptal se mě bezmymslenkovite ,jakoby si vůbec nevšiml, že mám obvazanou hlavu a nohu a ruku v sádře. ,, Tak hádej" odpověděla jsem arogantně.,, Že by špatně? "Odpověděl mi v otázce. ,,No, asi tak nějak" usmála jsem se. Pak začal mluvit táta:,, Co si tam dělala? "Zeptal se. ,, To si byla na nákupu tak pozde? , a proč si ten večer utíkala před nějakými lidmi, kteří už šest týdnů chodí stále do nemocnice a čekají kdy se probudis a proč jsi mela všechno porezane a v kuzi kousky skla a proč si byla cela od krve, prachu ,hlíny a bláta? "Ted už na nás koukali všichni lidé v pokoji a bylo naproste ticho. Brácha se začal chechtat. Je to blb. Všichni si hned začaly povídat jakoby nic. Vážně jsem se cítila hrozne trapně . Já jsem tu už šest týdnů? Tak dlouho?  Neměla jsem ale čas o tom dál přemýšlet a tak jsem potichu tátovi(i když trochu lživě(trochu dost)) odpověděla:,,Takže" začala jsem větu,,byla jsem na nákupu,ano, byla jsem tam tak pozde, protože mě Alex otravoval a Já zapomněla, protože jsem se jich bala, jak jsem se lekla, když na me spadlo okno a nevím proc tam čekají ,protože na mně spadlo okno protože když jsem utíkala zakopla jsem spadla do hlíny a bláta a pak se rychle zvedla a chtěla utíkat dál, no a dal si nevzpomínám. Od krve jsem byla z toho skla.",, To je vše" rekla jsem na konec vycerpana vším na co jsem odpověděla a to jsem ani nevěděla jestli jsem odpověděla na všechno.  ,,Tak ty jsi rozbila okno? "Ptal se mně táta dál naštvaně.Ted jsem byla vážně v koncích.  Začala jsem předstírat křeče a chytla jsem tátu silně za ruku. Skvěle, uvěřil mi to. Zakřičel na Alexe aby doběhl pro lékaře. Pak jsem zavřela oči. Slyšela jsem otevírání dveří a kroky. Do místnosti vběhlo několik doktorů. Začali se mnou třepat, dali mi na čelo mokrý hadr, a všemožně se mně snažili probudit. S potlačovaným smíchem jsem otevřela oči a bavila se jejich strápenými pohledy (jo, vím že jsem zla).,, Jste v pořádku? "Zeptal se jeden z doktorů, ale Já nemohla odpovědět, protože bych vyprskla smíchy. Tak jsem radši znovu zavřela oči. Opět mě probudily, ale tentokrát jsem se udržela a i když asi viděli že mi cukaji koutky, jsem odpověděla že jsem v pořádku a je mi dobře. Když odešli a Já se rozchechtala táta se na mě velmi vycitave podival a taky se otočil a odešel. Už zase na mě všichni koukali. Zase to trapné ticho. Viděla jsem jak se chce Alex zase začít chechtat. Ukázala jsem na něj pěst, na znamení ze jestli se neuklidni tak to s nim neskonci dobře. Vrhl po mě vycitavy pohled a přišel blíž. Atmosféra v místnosti už se uvolnila a my si mohli klidně povídat.,, Jak ti je? "Zeptal se na tolik klidně a neposmesne že jsem si az myslela že to vůbec není on. ,, Už to celkem celkem jde" odpověděla jsem. ,, Rychle se uzdrav je nuda jezdit ze školy taxíkem". ,, To je poslední věc ktera mě zajímá".Ještě chvíli jsme si povídali.
Takhle uběhlo dalších několik dni. Většinu dne jsem spala, nebo koukala do stropu. Brácha s tátou mě chodili navštěvovat, při jejich návštěvě bylo vždycky trapné ticho a Já se mohla hanbou propadnout. Jedla jsem, spala, probudili mě, Já se najedla, přišly táta s bráchou, odešli Já šla spát, a takhle se to opakovalo pořád dokola.
Po nějaké době přišly sestry, položily mě na vozíček a odvezly do nějaké místnosti. Konecne mi měly sundat sádru alespoň z ruky. Za chvíli bylo hotovo a než jsem odjela podali mi dvě hole a řekli že ve volném čase můžu pomalu začít chodit ale nemam ruku moc přetěžovat. Byla jsem štěstím bez sebe a jak jsem dojela na pokoj jsem to začala zkoušet. Tak se do mého programu přidalo i každodenní zkoušení chodit. Po necelém týdnu už mi to dobře šlo. Brzy po tom mi sundali sádru i z druhé nohy.
Když konecne přišel den odchodu mela jsem trochu strach. Vyšla jsem za doprovodu táty a bráchy před nemocnici.