Pod kápí osudu

Pod kápí osudu ( část 10)

Sídlo Yasmin

Fezio přišel ke dveřím, které byly zdobeny vyrytými růžemi. Zaklepal a sundal si kápi a šátek. Otevřela služebná. Fezio jí nabídl jednu z květi, kterou držel v ruce. Služebná ho pustila do sídla a sama odešla nahoru. Fezio se opřel o stěnu a čekal. Yasmin sešla ze schodů z nepřitomným výrazem. Ten se však změnil v okamžik, kdy zahlédla Fezia. Rozběhla se k němu. Až klopýtla a začala padat. Fezio jí chytil do rukou. Usmál se, musel se smát. Yasmin se také smála. Fezio jí postavil na nohy a sehnul se pro květiny, které upustil. Předal je Yasmin. Ta je vzala do rukou ,přivoněla si, a položila je na stolek. Objala Fezia a jejich rty se střetly. V dlouhém polibku, na který Yasmin tak dlouho čekala. „ Vrátil ses." Řekla Yasmin. Fezio se usmál „ Slíbil jsem to." A znovu jí políbil.

Hostinec u Rezavé Kotvy

Dios vešel do hostince. Hostinský mu ukázal korbel a Dios kývl. Posadil se ke stolu a čekal, až mu hostinský donese jeho oblíbený pohár. Hostinský mu podal korbel a už kvapil k dalšímu stolu pro nové objednávky. Dios se napil a porozhlédl se po lokále. Úplně v rohu uviděl mladíky jak soutěží v páce. Dios se usmá,l hřbetem ruky si utřel ústa. Vstal a přešel ke stolu. Mladík mu nabídl židli. Dios se usmál, posadil se a vsadil si.

Horaciovo sídlo

Horacio vešel, pozdravil služebné. Přešel do zbrojnice. Zde odložil vak se zbraněmi a odlehčil si tak záda. Vyšel ze zbrojnice a vydal se po schodišti. Vešel do své komnaty. Sundal svrchní tuniku z kápí. Zul si boty a položil se na postel. Upřel pohled z okna na zahradu. Poté se převalil na bok. Spokojeně usnul, byl znaven, tím vším byl znaven. To neustálé cestování ho unavovalo a nyní může v klidu odpočívat. Byl si jist, že si teď odpočine.

Sídlo Ankrese a Denisii

Lucio kráčel kolem sídla, které téměř nepoznal. Zdobily ho honosné znaky šlechtických rodů. Nahlédl otevřenou branou. Spatřil Ankrese v lehké zelenkavé tunice jak cvičí šerm. Měl opět svůj krátký meč. Udělal poslední výpad a vyhrál souboj. Potřásl si rukou se sluhou který prohrál souboj. Ze dveří vyšla Denisia a přitáhla si k sobě Ankrese a políbila ho. V tu chvíli si Ankres všiml Lucia. Pokynul mu a Lucio vešel do vnitřního nádvoří sídla. „ Máte to tu krásné." Ankres se usmál. „ to vše je práce Denisii. Denisia si prohlížela Lucia. „ Ty jsi přeci jenom zesílil." Lucio se ušklíbl a sundal si kápi. „ Přibylo také pár nových jizev." Podotkl Lucio. Denisia ho sledovala zkoumavým pohledem. „ Dorazili všichni v pořádku?" otázal se Ankres. „ Ano cesta zpět proběhla v poklidu a pořádku." Odvětil Lucio. Ankres ho pobídl, aby se posadil. Lucio však nesouhlasně zakýval hlavou." Jsem tu jen na chvíli, ujistit se že jsi dorazil v pořádku." Ankres se posadil a začal povídat. „ Ano cesta byla dobrá, ani se mě nikdo nepokusil zabít, skoro nuda."

Lucio se usmál. „ Staré dobré časy." Ankres se usmál. „ Ne, nové dobré časy." Denisia nechala přinést poháry vína. „ Na šťastné návraty." Pronesla tónem, kterému se nedalo odporovat. Lucio uchopil číši a pozvedl jí do vzduchu. Pokynul hostitelům a napil se. Bylo to výborné víno. „ Obávám se, že vás budu muset opustit." Řekl Lucio. Ankres se opět napil vína. „ My to nějak zvládneme." Řekla Denisia. Lucio odložil číši na stůl, nasadil si kápi a vykročil směrem k Horaciovu sídlu.