Yes daddy

*2*

Ve 14letech mě znásilnily. Tu noc si pamatuju jakoby byla včera.

*Flashback*

Od kamarádky jsem šla kolem 11 večer. Rodiče mi dají domácí vězení (měla jsem být doma v 9) ale mě to nevadí. Slavily jsme její 15 narozeniny. Ty jsou jenom jednou.

Procházím kolem lesa, naskočí mi husí kůže a začnu se trochu bát. Ale čeho? Je noc nikdo tu nebude.

Najedou se v dálce, pod světlem lampy, ‚objeví' člověk. Mohutná postava, pleška, tetování. Bojím se zbytečně. Nesuď knihu podle obalu.

Šla jsem dál ulicí, prošla kolem pána, a pokračovala v cestě. Jen co jsem udělala asi 2 kroky od něj řítila jsem se k zemi. V puse jsem cítila pachuť krve, kolena, dlaně, celé tělo mě pálilo od špíny co jsem měla pod kůží. Ocitla jsem se v náručí toho chlapa, motala se mi hlava, ale snažila jsem si zapamatovat jeho tvář a tetování.

Cestu si nepamatuji, poslední věc na kterou si zapomínám je, že ležím na posteli a cítím tupou bolest v podbřišku. Jeho mohutné tělo do mého tvrdě přiráží a mě nezbývá dělat nic jiného než ležet.

*End of flashback*

Jsou to 2 roky a pořád mívám zlé sny. Měsíc potom mi začalo být každé ráno nevolno, přibrala jsem a měla jsem zvláštní chutě. Měsíčky se mi o 14 dní zpozdily ale myslela jsem že je to normální, nikdy mi nevyšli přesně, ale tentokrát jsem se začala bát jestli nejsem těhotná.

Pokračovalo to dalších týden. Do školy jsem nechodila kvůli mé psychice. Mamka semnou zajela k doktorce a ta nás poslala na gynekologii. Nikdy jsem tam nebyla a tak jsem byla 2X nervóznější. Doktorka mi jezdila ultrazvukem po břiše. Tak nějak zvláštně se při tom mračila. Nakonec se s úsměvem otočila. Podala mi ubrousky a něco ťukala do počítače.

„Paní chtěla bych si s Lucy promluvit sama"

Vyděšeně jsem koukala na mámu a pohledem ji naznačovala ať něco řekne.

„Promiňte ale to asi nepůjde. Dcera se od toho, ehm, incidentu bojí zůstávat s cizíma lidmi sama".

„Oh, no dobrá. Tak paní Smith, vaše dcera je nejspíš v 2 týdnu těhotenství ale není to ještě tak jasné, ještě ji odeberu krev a udělám testy které vám nejspíš zavolám"

Dopověděla doktorka a já, bez barvy v obličeji, koukala před sebe. Budu mít dítě. Je mi 14 nemám dodělanou ani základku a budu máma. Miluju děti, s kamarádkami jsme se na nákupech kolikrát dívali na dětské oblečky a říkali, jak se těšíme na svoje. Ale nečekala jsem, že to budu nakupovat tak brzy.

Základku jsem nakonec dodělala s pár čtyřkami na vysvědčení v 8. třídě a na samé 1 v deváté.

Mám krásnou roční skoro 2 roční holčičku. I přes to, co jsem prožila nevrátila bych to.

Maminka mi s Emily pomáhá jen co může a babička taky pomáhá.

Školu stíhám jen tak tak abych nepropadala.

Mám jen jednoho dobrého kamaráda, který bydlí na druhém konci státu a kamarádku která se bude na konci roku stěhovat, takže tu nikoho kdo by mě v nejhorších chvílích podržel není. (Až na rodinu).