Yes daddy

*3*

Po škole jsem s Emily zašla na procházku. Za našim panelákem ležel nádherný park s lesem. S kočárkem sem projela kolem fontány, a nakonec se zastavila u blízkého altánku. Byl menší, bílí a byly u něj vysázené květiny. Jezdila jsem sem docela často.

Emily mi v kočárku usla a já se začala učit dějiny umění.

Po 20 minutách se bohužel Emily vzbudila a já musela vyrazit domů. Učebnice jsem uložila do kabelky a strčila Emily do ruky flašku se sunarem, aby přestala plakat.

„Ahoj" vyrušil mě chraplák po kterým mi naskočila husí kůže.

„A-hoj" zakoktala jsem jen co jsem ho uviděla. Měl trochu delší hnědé vlasy, jeho růžové rty se na mně usmívaly.

Začala jsem se topit v jeho smaragdových očích.

„Známe se?" Nezačala jsem se bát, že by mi něco udělal. V jeho přítomnosti jsem byla naprosto klidná, cítila jsem se v bezpečí.

„Neznáme, ale můžeme se poznat" na tváři měl vyrýsovaný úšklebek.

„Co když se nechci poznat?" Křik Emily mě vyrušil v rozhovoru s ním.

Vzala jsem ji do náruče a začala utěšovat.

„Ta je tvoje?" Onen neznámí stál opodál a doslova zíral. Asi si předtím kočárku nevšiml.

„Ano je. Máš s tím nějaký problém?" Rozčílil mě. Udělal krok vzad jakoby Emily byla nějaká nemoc.

„Ne ne ne, jen, ona je nádherná. A zarazilo mě to protože si mladá, vypadáš na 18, promiň jestli tě to rozčílilo".

Dokončil svůj monolog a já se přestala mračit.

„Vlastně mi je 16". Jemně jsem se na něj usmála a on se zatvářil nechápavě.

„No radši půjdu. Přítel by asi nebyl rád že mu balím holku."

Tentokrát jsem se zarazila já. Nechtěla jsem aby odešel.

Emily jsem položila do kočárku a rychlejším krokem ho došla.

„Nemám kluka. A chci si s tebou dál povídat. Teda pokud ti nevadí že jsem mamka".

„Nevadí". Usmál se a tím ukázal bílé zuby.

„Můžu tebe i malou pozvat do kavárny?"

„Jasně, a jak se jmenuješ?" Až nyní mi došlo že neznám jeho jméno.

„Harry"

„Harry, to je hezké jméno ale tak trochu neoriginální". Usmála jsem se. Opravdu se mi jeho jméno líbilo ale na naší školu chodí asi 10 kluků co se jmenují Harry.

„A jak se tedy jmenuješ ty? Určitě budeš mít výjimečné jméno" U slova výjimečné se zašklebil a ve vzduchu naznačil uvozovky.

„Vlastně mám hodně výjimečné jméno. Ale budeš si ho muset zasloužit".

„Už jsme tu". Oznámil a spolu jsme vešly do malé kavárny. Bylo to tu útulné.

„Můžu ti obědnat? Slibuji že to bude to nejlepší kafe co si kdy pila"

„Hmm no dobrá, ale pokud ne mé jméno ti neřeknu". V očích se mu zajiskřilo a já už teď věděla že jsem prohrála.

Harry objednal a otočil se směrem ke mně.

„A jak se jmenuje ta malá princezna?"

„Emily".

„Nemá originální jméno". Zasmála jsem se.

„Je to její prostřední jméno. Říkám jí tak jen já a rodina."

„Jaké je její první jméno?"

„Ariel".

Začal se smát. Já jsem popadla kabát a začala si ho oblékat.

Jeho chladná ruka mi chytla zápěstí a otočil mě k sobě.

„Neodcházej, prosím sedni si zpátky, nechtěl jsem tě nějak urazit.

„Dobře ale pokud se ještě jednou zasměješ odcházím". Jen přikývl a sedli jsme si zpátky.

„Proč si ji tak pojmenovala?"

„Protože je to moje princezna. Pak jsou v tom osobní důvody."

Servírka nám přinesla kafe a já konečně ochutnala.

Prohrála jsem, tohle je zaručeně nejlepší kafe co jsem pila.

„London".

„Co?". Jeho nechápavý pohled mě rozesmál.

„Tak se jmenuji. London." Čekala jsem že se rozesměje ale on jen seděl a koukal mi do očí.

Dále jsme di povídali až do večera.

Domů jsem se dostala až kolem 9 večer. Emily jsem vykoupala a lehla si s ní do postele.

Během pár minut jsme obě poklidně spali.