I will never let you go!!

2. Ne!!!

Zrovna mi končila pracovní doba, když mi volal můj přítel Austin a pozval mě na kafe. Sešli jsme se v blízké kavárně, která je naše nejoblíbenější. Austin objednal kávu a spolu jsme se usadili na naše obvykle místo v rohu místnosti. Jelikož jsme se ted několik dni neviděli, naše pracovní doba se hodně často kříží, tak jsme se dohodli, ze o víkendu, který se blížil nezvratnou rychlosti, spolu něco podnikneme. O hodinu později už jsem seděla ve svém autě a jela domu.
Seděla jsem se svém pokoji u počítači a znovu se divala po nějakých malých bytech k pronajmu. Vše bylo moc drahé, nebo se mi to nelíbilo. Když jsem z kuchyně uslyšela křik, donutilo mě to se zvednout a jít se podíval co se děje. ,,Ne Joe!! Nepustím tě tam samotnou!! Em půjde s tebou, nebo nejdes nikam!!" Řekla zrovna mamka sestře. Kam bych jako měla jít?! ,,Kam bych měla jít?!" Vpletla jsem se mezi ně. ,,Sehnala jsem si lístky na koncert Van Dý..." zase ten název, vazne se omlouvám, jestli se to píše jinak... ,,a máma mě nechce pustit, pokud tam nepůjdeš semnou!" Ujala se slova Joe a ja se zamracila. Jestli ji máma dala tohle ultimátum, nezbavim se ji, dokud nekývnu, že tam s ni půjdu. Sakra!! Otočila jsem se na mámu s prosbou v očích, ale ona se jen otočila a se slovy ,,tak si to vyřiďte mezi sebou.." odešla. ,,Em?" Oslovila me ma sestra až moc sladkým hlasem. A je to tady. Hlavně zůstaň silná Em! Nenech se ukecat!! Podívala jsem se na ni a už jen její štěněčí pohled ne skoro přesvědčil, ale nesmím se dat tak snadno! ,,Pujdeš tam semnou že?? Trvalo mi děsně dlouho, než jsem ty lístky sehnala a je to už tenhle víkend... prosím..." Tenhle víkend?! To mam plány s Austinem. ,,promiň Joe, ale na víkend už mam něco s Austinem." Omluvně jsem se na ni usmala a chtěla odejít, protože jeste chvíli a zlomila by me. ,,Em prosím..." silně jsem zavřela oči. Sakra!! Nemůžu odmítnout! Znamená to pro ni tolik... vyčítala by mi to jeste hodně dlouho. Je to moje sestra, musím stát při ní. ,,Tak dobře..."  souhlasila jsem nakonec s hlasitým povzdechem. Joe mi skočila kolem krku a ja se usmala. Austin hold bude muset počkat. Rodina ma přednost.

Po tom co mě včera Joe přesvědčila, abych ji doprovodila na ten koncert, jsem volala Austinovi, abych mu řekla, ze se naše plány musí přesunout. Vzal to dobře, možná až moc... neřešila jsem to.. takhle se choval vždycky. Po práci jsem vyjímečně zamířila do jiné kavárny, kterou tu nedávno otevřeli. Prostředí uvnitř, mě dokázalo očarovat v prvním okamžiku. Lahodná vůně skořice a vanilky se líně nesla vzduchem a čas od času zde zavoněla sladká čokoláda. Zdi zde byli vymalovány krémovou barvou a nábytek byl z mahagonoveho dřeva. Kolem kulatých stolku stálo pár židlý a u některých dokonce pohodlná křesla také krémové barvy. Na zdech visely tématické obrázky a díky tomu tato kavárny působila velmi uklidňujícím a útulným dojmem. Chvíli jsem si užívala prvotní dojem, než jsem došla k pultu a objednala si mou oblíbenou kávu. Usadila jsem se do jednoho z křesel a sledovala dění okolo. Byl tu dokonalý klid. Z reproduktorů hrála tichá klidná muzika a konverzace ostatních zákazníků jen doplňovala tu perfektní atmosféru. Strávila jsem zde asi hodinu, než jsem se rozhodla jít domů. Byla jsem tolik zabraná do užívání si zatím posledních momentů zde, že jsem si nevšimla osoby vstupující právě dovnitř a narazila jsem do dveří, které zrovna dotyčný otvíral. Možná bych udržela rovnováhu, kdybych si zrovna ten den nevzala boty na podpatku. Dopad na zem byl tvrdý a pocítil to hlavně můj zadek. ,,Moc se omlouvám, jste v pořádku??" Natáhl ke mě někdo ruku. Byl to muž, což šlo jednoduše poznat podle hlasu, ve kterém byl ale znát lehký přízvuk. Takže nejspíš cizinec. Podívala jsem se mu do tváře a okamžitě mne pohltili dvě nebesky modré oči. Chvíli jsem se nezmohla na jediný pohyb, nakonec jsem ale přijala jeho ruku a s jeho pomocí vstala. ,,Jsem v pořádku, jen odnesl to jen můj zadek..." odpověděla jsem mu s úsměvem. Taky se usmál. ,,Vážně se moc omlouvám.." řekl znovu a pustil moji ruku. ,,Nemusíte. Byla to moje chyba, měla jsem dávat pozor..". Byla to pravda, nemohl za to. ,,Opravdu jste v pořádku??" Zopakoval svou předešlou otázku.. S úsměvem jsem ho znovu přesvědčila ze ano. Líbilo se mi jak byl starostlivy. Měl moc příjemný hlas a z jeho očí bylo poznat, že je to hodný člověk. ,,mohu znát jméno slečny, kterou jsem trefil dveřmi? Stalo se mi to poprvé, proto bych rad znal jméno výherkyně." Zasmál se a já s ním. ,,Jsem Em.. Em Johnson, těší me..  doufám že jsem taky poslední.." podala jsem mu ruku a on ji přijal. ,,Ja jsem N-Niall Horan... pokud by to znamenalo, že vás znovu uvidím, začal bych lidi trefovat dveřmi častěji.." řekl a ja se začervenala. Nevšimala jsem si nejistoty v jeho hlase, když říkal jeho jméno. Znovu jsem se podívala do jeho očí. Ještě jsem neviděla nikoho, s tak průzračně modrýma očima. Ten lesk a jiskra se mu odrážela v pohledu a mě to neskutečně fascinovalo. Vydržela bych hodiny sledováním jeho krásných očí. ,,No... už budu muset jít, tak doufám že se jeste uvidíme.. Em.." usmál se a naposledy se na mě podíval, než odešel. Začervenala jsem se nad tím, jak si pohrál s mým jménem. Jeste chvíli jsem tak stala, než jsem konečně vyrazila domu.

- Na obrázku Joe.. :)

Čauky Čauky... :) Tak jo.. druhá kapitola a už tady mame první setkání!! *potlesk* :D za chyby se omlouvám, psala jsem to na telefonu... :D no.. nebudu to déle protahovat... doufám ze se díl líbí a budu rada za Votes a Komenty... :)) páčko... ;)