76. Hunger games

Umrznu, ale hlavně že na mě neprší, že?

Večer přinesl mrtvé. Během dneška zemřel jeden člověk. Jeden. A nebyli jsme si s Markem vůbec jistí, kdo to bude.

Po hymně se ukázalo, že to byla ta zrzka. Teď už zbývali jen Almara s Elijahem, Emily, Alice a my dva. 6 lidí. A já pořád žila. Jak se to sakra stalo? A hlavně, co se dělo s profíkama? Za poslední dobu tam jen tak zemřeli dva z nich. Neměli by být silnější?

Noc jsme přečkali v překvapivém klidu, ale ráno přineslo hustý déšť a voda z řeky se začala vylévat z koryta. S Markem jsme byli donuceni sbalit tábor a pokračovat dál do lesa.

Našli jsme skalní převys a schovali se pod něj před deštěm. Vymnula jsem si vodu z očí a začala si ždímat vlasy. No, aspoň si je už nemusím mýt, co? Mark zatřepal hlavou jak pes a voda se rozprskla úplně všude. Vyjekla jsem ale on si dál protřepával vlasy, jakoby se nic nestalo. Bastard.

V dešti jsme nemohli nic moc dělat a chodit ven by znamenalo totální promočení, takže jsme zůstali vevnitř. S deštěm však přišla zima a kvůli té potopě jsme nemohli najít žádné použitelné dřevo na oheň, takže jsme se ani zahřát nemohli. Nakonec jsme udělali tu asi nejtrapnější věc, na kterou jsme si mohli vzpomenout.

Jediný aspoň trochu dobrý zdroj tepla byl termospacák... Nakonec jsme se po nějaké době dohadování, oba dva shodli a vlezli si tam oba. Oba dva jsme byli zrudlí jako raci a ani jeden z nás neřekl vůbec nic.

I když jsme byli oba dva nabalení ve všem oblečení co jsme vůbec měli a zamuchlaní ve spacáku až po nos, byla nám stejně celkem velká zima. Třepala jsem se zimou a byla si jistá, že asi zemřu zimou. Hýbala jsem prsty co nejvíc to šlo, abych do nich dostala krev, ale pořád jsem mrzla.

Nakonec jsem se otočila k Markovi a přes zmrzlé rty mu sdělila, že tu pravděpodobně umrzneme.
On mi odpověděl. "Jediná věc, která nám zbývá je zahřát se tělesným teplem. Možná tohle je to co po nás tvůrci chtějí."

Nemotorně a pomalu jsme se nějak přesunuli, že jsme se tiskli k sobě. V Markově náručí mě přivítalo nevídané teplo a možná, že okolní teplota trochu stoupla. Jak jsem si všimla, déšť se teď už přeměnil na sníh a vánice zasypávala okolí. Unavená, promočená a napůl zmrzlá jsem už se neudržela, víčka mi klesla a usnula jsem...

***

Probudilo mě jemné zatřesení. Zamrkala jsem a zkusila se posadit, jen abych vyvolala vyjeknutí od Marka do kterého jsem přitom loktem střčila a jen abych zase spadla na zem, kvůli spacáku, který byl pevně obmotaný kolem mě. Naštvaně jsem zamručela a pohlédla na Marka s napůl naštvaným a napůl nechápavým pohledem.

On se na mě taky zamračil a mnul si tvář, do které jsem ho praštila. "Jen jsem tě budil, protože jsme tu jaksi oba dva usnuli, ale už je odpoledne a přestalo sněžit."

Zrudla jsem, když jsem si vzpomněla na ráno. Já... usnula ve spacáku... s Markem... v Markově náručí... a pak ho praštila loktem do hlavy. Ups.

Vysoukala jsem se ze spacáku a sedla si, příjemně překvapená, že už ani nebyla zima. Až na to, že všude kolem teď ležela vrstva sněhu.

"Ehm, promiň za tu tvář... jak je na tom ta ruka?" Zeptala jsem se ho. Mark si přejel rukou po bicepsu a pokrčil rameny. "Lepší, myslím. Ani to moc nebolí." Nadzvedla jsem obočí, moc jsem mu nevěřila. Mark si povzdechl a potřásl hlavou. "Okay, jo, celkem to bolí, ale už to je lepší než předtím, moc to ani nekrvácí." Přesunula jsem se k němu a vytáhla z tašky lékárničku. Pobídla jsem Marka aby vyndal zraněnou ruku z rukávu bundy a on to udělal, nechajíc mě abych mu převázala ránu. Vypadalo to líp, ale určitě tam bude jizva. A krev už se z té rány taky pořád nevalila, takže dobré.