76. Hunger games

Ostatní splátci a - JÍDLO!!!

Chvíli jsme tu s Miou jen seděly a v šoku zíraly na našeho opilého mentora, jak leží v bezvědomí na zemi. Jako první jsem se probrala já a přiskočila k němu. "Haymitchi." zatřásla jsem s ním, ale pak jsem uslyšela, jak zachrápal, takže bylo jasném, že usnul. Povzdechla jsem si.

"Prim, co tím myslel?" Ozvala se Mia a klekla si vedle mě. Hodila jsem po ní nechápavý pohled. "No to co říkal předtím, než omdlel. Něco o tom, že jsme v pěknym maléru nebo co." Pokrčila jsem rameny. "Prosímtě, blábolil nesmysly. Vždyť je opilý. Nic si nebude pamatovat, takže je to jedno. Pomož mi ho posadit na křeslo." Každá jsme ho vzala za ruku a vytáhly ho na sedačku. Haymitch se jen zavrtěl a spal dál. Posadily jsme se s Miou na druhou stranu, než byl Haymitch a chvíli jsme byly obě dvě z ticha.

Rozhlédla jsem se po vlaku. Byli jsme nejspíš v jídelním vagónu, protože tady byl stůl, spousta židlí a taky vozík s jídlem. Jůůů jídlo! Vyskočila jsem na nohy a přihnala se k vozíku. Vždycky jsem jídlo milovala. Doma ve 12. kraji, jsme ho moc neměli. Nikdy jsme ho moc neměli. I když jsme byli vítězi a byli jsme tak nějak mezi bohatými v 12. kraji, nebylo toho moc. Vlastnili jsme sice Pekárnu, ale stejně toho nebylo tolik, jako například v Kapitolu. Ne, že bych tam někdy byla. Ale když jsem so podívala na to jídlo ve vozíku... no bylo toho hodně. Tolik jídla, jsem pohromadě ještě v životě neviděla.

Mia, vypadala z mého náhlého pohybu zaskočená, ale pak jí došlo, že jsem šla k jídlu a protočila oči. "Ach bože, Prim! Ty musíš pořád myslet jen na jídlo." Zahihňala jsem se a vzala si jeden nádherně vypadající čokoládový muffin. "No tak Mio, ve 12. kraji jsme nikdy neměli tolik jídla! Pojď toho využít. A to je tu tohle jen jako občerstvení." A už jsem si zacpala pusu jídlem. Mňam.

Po nějaké době se Haymitch probral, chvíli na nás zmateně koukal a pak asi poznal mě, protože řekl. "Ahoj Prim." A s tím se odpotácel pryč. Super. No prostě super. Povzdechla jsme si a podívala se na Miu, která jen pokrčila rameny a odešla do svého pokoje. Tak jsem se rozhodla to udělat taky.

Nějak jsem si pamatovala, kde mám pokoj, ale stejně, jsem se chvíli motala, než jsem se domotala do svého pokoje. Když jsem otevřela dveře do svého pokoje zůstala jsem jen zírat. Páni. Tohle bylo... nádherné. Chvíli jsem tu jen stála a obdivovala svůj pokoj, a pak jsem si uvědomila, že pořád stojím ve dveřích, tak jsem zalezla dovnitř.

~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~.~

Po nějaké době nás Cetkie zavolala na večeři s tím, že se máme podívat na záznam ze Sklizně. Sešli jsme se v něčem, co měl být asi Obývací pokoj nebo co a sedli jsme si na pohovku před velkou černou televizi. U nás jsme měli o dost menší telku. Seděla jsem na kraji pohovky a vedle mě seděla Mia. Nervózně jsem na ní pohlédla a ona mi na oplátku povzbudivě stiskla ruku. Z nějakého důvodu, jsme se zůstaly držet za ruce, i po celou dobu vysílání.

Televize se sama od sebe zapla a začala hrát hymna Panemu. Objevil se znak a začaly se promítat sklizně z jednotlivých krajů.
Snažila jsem se pozorně svoje soupeře pozorovat. Potřebovala jsem vědět, proti komu stojím. V tomhle jsem měla výhodu. Dokázala jsem v lidech číst. Nevím, po kom jsem to zdědila, ale dokázala jsem si o dotyčném člověku podle jeho chování udělat obrázek.

1. kraj: Kluk - Docela svalnatý kluk, ale 13. letý. Ovšem, z jeho chladného pohledu bylo jasné, že bude nebezpečný. Holka - překvapivě nebyla moc pohledná, ale ta holka byla jak almara. Vysoká 20 letá svalnatá almara co si říká lidský tvor. Cítila jsem, jak Miin stisk zesílil, když přišla na podiu.

2. kraj: Kluk - vysoký pohledný a vypadal tak na 17. S jeho zářivě modrýma očima a havraními vlasy bylo jasné, že bude miláčkem všech dívek v Kapitolu. Přihlásil se, ale dobrovolně. Věděla jsem, že jeho největší zbraní bude jeho vzhled. U tohodle jsem si i zapamatovala jméno - Elijah. Holka - nic zajímavého. Asi 16 let, blondýnka.