76. Hunger games

Tohle už jsou hry

Probralo mě zaklepání na dveře. Zasténala jsem a překulila se v posteli tak, že jsem byla zády ke dvěřím. "Pět minut," zasténala jsem. "Prim, vstávej, musíš do arény." Ozvalo se z pod dveří. Šokovaně jsem otevřela oči. To nebyl Seltiin hlas. Byl to mladý klučičí a hodně povědomý hlas. Chvíli jsem přemýšlela, než mi došlo o koho se jedná. Mike.

Ale co ten tu dělá? Já myslela, že mě má odvést Seltie... Vstala jsem, jen v pyžamu - které se skládalo z trička a šortek - jsem přešla ke dveřím a s frustrovaným výrazem jsem otevřela dveře, jen abych si potvrdila svůj odhad. Z chodby se na mě usmíval zelenovlásek.

Věnovala jsem mu nechápavý pohled. "Myslela jsem, že mě bude odvádět Seltie." "No..." protáhl, "to měla, ale bylo jí špatně, takže to je na mě. Snad ti to nevadí." U poslední věty trochu zrozpačitěl.
"Ne, neboj, nevadí mi to." Ujistila jsem ho.

Mike měl naprosto psí oči. Nádherné hnědé oči, kterým jste prostě nemohli říct ne.

Řekla jsem mu, ať na chvíli počká a zavřela jsem mu dveře před nosem. Rychle jsem se převlékla do prvních věcí, co mi přišli pod ruku a vyšla jsem ven. Mike stál za dveřmi a čekal na mě. Když jsem vyšla věnoval mi smutný úsměv. "Škoda, že to uběhlo tak rychle." Poznamenal zatímco jsme se vydali na cestu. Povzdechla jsem si. Včera jsem si myslela, že jsem připravená. Spletla jsem se. Byla jsem vystresovaná. Těhle pět dní... to byla hračka. Dneska jdu do arény. A já si nebyla jistá, jestli to zvládnu.

Přeci jen, jde tu o život. Pokud tam umřu, doufám, že to bude rychlé. A pokud vyhraju... no na to jsem raději nechtěla myslet. Ano, byla bych na živu. Ale co Mia, Mark, Emily, Scott a Chloey?

Uvědomila jsem si, že jsem dlouho nic neřekla a Mike stále čekal na mou odpověď. Co nejrychleji jsem odpověděla. "Jo-jo to máš pravdu. Vůbec netuším, co tam budu dělat." Mike mi věnoval povzbudivý úsměv. "Neboj. Znám tě a vím, že jsi odvážnější, než dáváš najevo. Věřím, že budeš naživu minimálně do druhého dne." No, to mi moc náladu nezvedlo. Ale byla jsem ráda, že se mě snaží povzbudit. Pousmála jsem se na něj. Zbytek cesty ke vznášedlu jsme si odbyli v tichosti.

Mike mě dovedl na plácek, kde už stálo vznášedlo se spuštěným žebříkem. Chytila jsem se ho, v záměru vylézt nahoru, když jsem cítila jak mnou projel chlad a nebyla jsem schopna se pohnout.

Co to sakra...? Paralizující žebřík? Ti lidi v Kapitolu už nevědí co by vymysleli...

Žebřík mě vytáhl nahoru, ale stále jsem se nemohla hýbat. Potom ke mě přišla nějaká žena se stříkačkou. Kdybych mohla, zeptala bych se jí co to je, ale nemohla jsem to udělat, tak jsem jí jen sledovala, jak mi vstřikuje stříkačku do ramene. Ucítila jsem bodavou bolest. Po nějaké minutě jsem konečně rozmrzla. Yeah!!!

"Co to bylo?" Zeptala jsem se okamžitě. "Sledovací zařízení. Aby tvůrci věděli, kde jsi, až budeš v aréně." Odpověděl mi Mike, který se objevil za mnou.

Posadili jsme do sedaček a já ucítila, jak se vznášedlo zvedlo do vzduchu. Vzlétli jsme. Na stole přede mnou ležela snídaně. Věděla jsem, že se musím najíst, abych měla nějakou sílu. Ha, očekávala jsi, že teď řeknu, že jsem byla moc nervózní a prostě nedokázala na jídlo ani pomyslet? No tak to ses pěkně spletla. Já, když jsem ve stresu, tak jím ještě víc, než obvykle. Takže jsem vzala do ruky crosaint a začala jsem ho zamyšleně chroupat.

Přeci jen, Mike měl pravdu. Pokud se budu řídit Haymitchovými pokyny, měla bych přežít masakr u Rohu hojnosti. Ach, ty o tom vlastně nevíš...

Haymitch nám včera u večeře řekl, že hry začnou, když budeme všichni stát na kovových podstavcích kolem Rohu hojnosti a odpočítají nám 60 sekund. Kolem Rohu a v něm budou suroviny, zbraně, léky... všechno co bychom mohli potřebovat. Ale vždy se tam seběhne krvavá řežba. Haymitch nám řekl, abychom se drželi dál a jakmile zazní gong, otočili se a utíkali pryč od Rohu co nejrychleji to půjde.