76. Hunger games

2

Neměl jsem moc nadějí na to, že by mohla Rose ještě žít. Ale zkusit jsem to musel. A navíc, jediný přeživší z Profíků, byl Elijah. Netajil jsem se tím, že bych ho s radostí rozsekal a poslal do Pekla. Tedy, pokud nějaké Peklo vůbec bylo.

Jak jsem nad tím přemýšlel, musel jsem přiznat, že pak bych pravděpodobně do Pekla šel i já. Bylo normální někoho chtít zabít? Asi ne. Vím, že předtím, než mě vůbec vylosovali, jsem na zabití člověka ani nepomyslel. A představa, že bych někoho opravdu zabil... hnusilo se mi to.

Ale teď? Teď po skoro dvou týdnech v aréně, bych klidně někoho zabil.

Musel jsem se usmát nad tou ironií situace. Kapitol vzal nevinné děti a změnil je ve vraždící monstra. Nepřekvapilo by mě, kdyby pak vzali vítězce ze všech her a udělali z nich armádu. Bylo by jim to podobné.

Stejně mě překvapilo, jak snadné bylo někoho tak změnit. Jak bylo možné, tak rychle udělat z někoho, komu se představa vraždy hnusila a bál se něčeho takového, někoho, kdo by s radostí zabil? Co se se mnou stalo?

Předpokládal jsem, že za to mohla ta skrytá zvířecí touha přežít. Každý to v sobě měl. Když jste byli v nebezpečí, dělali jste, co jste mohli, abyste přežili. A pokud záchrana sám sebe znamenala smrt druhého, nebylo to tak špatné. Stejně se mi to nelíbilo.

Snažil jsem se utěšit tím, že jsem přeci nikoho ještě nezabil, a že člověk, kterého jsem chtěl zabít, byl zrůda, který zabil spoustu jiných lidí, jeho ego už bylo tak vysoko, že se nedalo najít, a buďto Rose zabil, nebo ji držel v zajetí.

Zaskřípal jsem naštvaně zuby a překročil další keř. Nevěděl jsem, co by bylo horší. Kdyby Rose byla už dávno mrtvá nebo kdyby ji ten parchant držel v zajetí, a kdo ví, co by s ní dělal.

Kdyby byla mrtvá, asi by to bylo lepší. Přeci jen, aspoň by v tomhle podělaným světě nemusela dál žít.

Větvičky mi praskaly pod nohama, když jsem mířil na mýtinku, kde mě a Primrose napadli.

Přemýšlel jsem, jestli tenhle svět byl někdy dobrý. Vzpomněl jsem si na dobu, když ještě brácha žil. Bylo to fajn. Měl jsem tátu, který mě měl rád, stejně jako skvělého staršího bratra. Lidé v 13. kraji nebyli nejbohatší, to je pravda. Ale byli to milí lidé a rozhodně to byla dobrá komunita. Pak přišel ten hrozný incident a brácha... Mám pocit, že právě tehdy jsem tátu ztratil. Alkohol a smutek ho změnil a mého otce nahradilo alkoholem páchnoucí, agresivní monstrum.

Zatnul jsem zuby. Nesměl jsem takhle myslet. Potopit se do vzpomínek nikdy nebylo nejlepší. Hlavně ne, když jsem se musel soustředit. Dávno jsem se už smířil s tím, že nemám rodinu. Neměl bych to teď znovu rozebírat. Žít v minulosti nebylo dobré pro nikoho. Musel jsem žít přítomností.

A zrovna teď, mě sledovaly stovky lidí. A jeden z nich byl i ten člověk, s kterým jsem přes pár let žil (pokud se tomu dalo říct žití). A já si moc dobře pamatoval, co mi řekl na rozloučenou. Prohlásil, že byl šťastný, že mě vybrali. Prý, že mě stejně zabijí, a kdyby se tak nestalo, prý, že se o mě už nikdy stejně nebude muset starat.

Ta druhá možnost, byla ta jediná, která se mi líbila. Nejen, že bych mu ukázal, že nejsem padavka, ale odstěhoval bych se pěkně daleko se všemi vyhranými penězi a konečně bych bráchovi a mámě uspořádal pořádný pohřeb.

Ale celkově byl Panem dobrý. Tedy, dokud se k vládě nedostala Snowová. Stisknul jsem rukojeť mačety pevněji. Netušil jsem, jak mohli někoho, jako je Snowová, nechat vládnout. Její děd byl přeci Coriolanus Snow! Pro Panem! Prezident Snow byl zrůda. Za jeho vlády se nežilo dobře nikomu, pokud jste nebyli alespoň ze 4. kraje.