call me daddy 3 » h.s.

179.

Nemohl jsem zastavit její pláč, plakala tak moc, vypadalo to jako kdyby nadýchala. Celá se třásla. Trvalo to tam dlouho než se uklidnila.

"Chci maminku." zasýpala a přitulila se mi k hrudi. "Proč tu není?"

"Je to těžký Zoe, nemůžeš to chápat, jsi moc malinká." pohladil jsem ji po hlavičce, byla potichu. "Nechceš jít spinkat?"

Nemluvila.

"Zoe?" řekl jsem a vzal si jí k sobě na klín. "Zavři očíčka." podepsala se na ní únava.

Zajímalo mě kdo to je, jak vypadá, jak se k Nicol chová. Ale nejvíc mě zajímalo, jestli jsou spolu. A pokud ano, jak dlouho a jestli je s ním šťastná tak, jako byla se mnou. Jestli i on jí dokáže dát to, co jsem ji dal já.

Jednou věcí jsem si byl jistý, nikdo by jí nikdy nedokázal milovat tak, jako jsem toho byl schopný já.

I když jsem to nedával najevo, miloval jsem ji dokonce života.

Byla pryč, byla pryč mojí vinou. Choval jsem se k ošklivě, ale to už bylo stejně jedno.

"Spinkáš?" řekl jsem tiše a podíval se jí do tváře. Měla zavřená očka, spala. Pomalu a opatrně jsem ji položil, přikryl jsem jí a šel dolů.

Jediné na co jsem se zmohl bylo to, že jsem seděl další hodinu na pohovce a zíral jsem do zdi.

Chtěl jsem zpět to co jsme měli na začátku. Jen já a ona. Není to tak, že bych litoval, že se narodila Zoe. Tak to není, jen jsem chtěl ty časy kdy to bylo všechno jednoduší.

Nicol

"Můžeš mi přinést vodu, prosím?" poprosila jsem Conora, přikývl a za chvíli už byl zpět i se sklenicí vody. "Děkuju."

"Pořád jsi mi neřekla, co se stalo." vydal ze sebe a posadil se naproti mně na postel.

"Co chceš slyšet?" optala jsem se a podívala se mu do očí. Byli modré jako pomněnky.

"Všechno, co Zoe?" měl jí rád.

"Zoe? Já -" vydechla jsem a odmlčela se. "Ona byla úplně zmatená, ten její výraz když jsem tam přišla - byla úplně jiná. Chtěla být se mnou, říkala, že tam nechce být. Harrymu to bylo naprosto jedno, prostě ji vzal a nezajímalo ho, že protestuje, že pláče a říká, že nechce. Byla jsem ráda, že jsem se mohla aspoň rozloučit." přivřela jsem oči a pokračovala jsem. Měla jsem toho tolik co jsem chtěla říct. "Nevěřím tomu, že jí budu mít u  sebe. On mi jí nedá a po dnešku si tím jsem jistá. Vezme mi jí." sama sobě jsem se divila, že jsem ještě nebrečela.

"Udělal bych všechno pro to, aby jsi byla šťastná. Chci ti pomoct, ale nevím jak. Co pro tebe můžu udělat? Řekli mi to a já to udělám."

"Už tak jsi pro mě udělal hodně, tohle je můj boj, ale myslím, že jsem ho prohrála. Přišla jsem o Zoe."

chtěla jsem vám jen říct, že pokud někdo chcete klidně mi můžete napsat. ráda si s někým popovídám a seznámím se😊