Led a Plamen [Yuri!!! On Ice]

Led a Plamen

Zpátky do Japonska. Zpátky do Hasetsu.

Mohl jsem na sebe konečně být pyšný. Nezískal jsem sice zlatou medaili, ale druhé místo?! Sakra, o tom si mnozí můžou nechat jen zdát! Ještě ke všemu jsem nabral větší množství bodů než Viktor (to, že mě pak Yurio porazil už je jiná věc)!

Měl jsem hodně důvodů se cítit šťastný, radovat se, slavit, ale to, co mě dělalo prakticky nejšťastnější osobou pod sluncem bylo, že Viktor byl stále po mém boku.

„Yuuriiiiii!" nestihl jsem se ani otočit a už mě objímala šťastná Minako-sensei, která se do Japonska vrátila o něco dřív než já a Viktor. Vypadala i po těch několika dnech stále stejně šťastně, jako bych tu medaili dostal teprve před hodinou.

„M-Minako-sensei, není potřeba tolik povyků, prosím!" Začal jsem se okolo sebe rozhlížet, jestli jsme náhodou nepřipoutali moc pozornosti, ale samo sebou, když tu byl Viktor, tak to bylo prakticky nevyhnutelné. Právě teď byl totiž obklíčen několika lidmi, kteří po něm chtěli autogram, fotku a s vervou se ho na něco vyptávali. Zahlédl jsem dokonce i novináře.

Oh, Bože. Byl jsem rád, že se zatím věnovali Viktorovi, protože to pro mě stále bylo nezvyklé, že tu bylo tolik lidí.

Mohl jsem si na to už dávno zvyknout. Nebylo to poprvé, ale někdo zkrátka potřebuje o něco víc času. Mezi takové lidi jsem patřil.

„Říká ten kdo sebou přitáhne známého krasobruslaře, stávajícího trenéra a," Minako-sensei se zadívá na můj zlatý prsten, co se zaleskl na světle. „Budoucího manžela." Ihned na to popadla moji ruku, aby si prsten pořádně prohlédla, jakoby ho viděla poprvé ve svém životě.

„Je to jen můj... dárek a poděkování, že mi pomáhal a trénoval se mnou." Byl jsem vděčný Bohu za tu šálu, která mi právě zakrývala tváře a za čepici. Asi jsem byl červený až za ušima.

„To vyprávěj Makkachinovi. Pro mě je to zásnubní prsten," zamumlala si spíš víc pro sebe a dál obdivovala prsten.

Měla pochopitelně pravdu, jen jsem nebyl... Ne, že bych... Bože, myšlenkově jsem se tomu tématu stále vyhýbal, ale měla zkrátka pravdu. Ve všem. A já tomu kolikrát stále nemohl uvěřit.

„Yuuri! Pojď sem!"

Otočil jsem se za známým hlasem a pohlédl přímo do těch ledově modrých očí, naplněných pocitem radosti. Sám jsem se najednou pocítil líp. Pocítil jsem se doma. Pokud se dá domov definovat osobou, tak Viktor byl pro mě takovým místem. Vždycky mi pomáhal naleznout v sobě to, co jsem zrovna v ten moment potřeboval. Teď to bylo uklidnění.

Letmo jsem se usmál a poprosil jsem Minako-sensei, aby nám pohlídala věci.

Když jsem za ním došel, začali se nás lidi vyptávat na různé otázky, které se týkaly Grand Prix finále, cestování, jiných soutěží, mé budoucnosti v kariéře krasobruslaře a tak dále. Taky po mně chtěli, abych jim ukázal svoji medaili a nakonec padla otázka, kterou jsem měl očekávat hned na začátku, ale tak nějak jsem se uvolnil a zapomněl na možnost, že by padla.

„Je pravda, že vy a Viktor Nikiforov se budete brát?"

Jelikož jsem tu otázku neočekával, ihned jsem zrudl a schoval svůj obličej do šály, jako největší idoit. To nemůžu jednoduše přikývnout?!

„Až vyhraje zlatou medaili, tak ano."

Pak jsem už jen cítil ruce Viktora na svých ramenech, jak mě vede k Minako-sensei a jak říká novinářům, že musíme jít. V tomhle jsem se cítil zbabělcem, ale měl jsem na to právo, ne? Nikdy jsem neměl vztah podobného typu, zvlášť s mužem. Ovšem když jsem byl s Viktorem, všechno najednou bylo nepodstatné. Viděl jsem v něm člověka, který mě pochopí. Taky že mě chápal. Chápal mé pohyby na ledu, skoky, a i když jsem zrovna nebyl na kluzišti a byli jsme jen spolu, stále jsem se cítil jednoduše dobře. Ano, Viktor byl mým domovem.