EXTERMINATE

4.

Otevřela oči vstříc bílýmu světlu. A připadala si jako doma. Mohla vstát a udělat pět kroků do kuchyně. Opřít se o jídelní stůl. Očima přeběhnout titulky ranních novin. Mohla... možná mohla vyjít nahoru a otevřít zamčený dveře. A podívat se na její fotku, zkusit si říct její jméno. Mohla roztáhnout žaluzie a čekat, až svět uvidí, jak byla troufalá.

Znovu oči zavřela a pohltil ji ten zvláštní, úplně nový pocit. Nemohla ho pojmenovat.

"Jenom klid," vtrhnul jí do hlavy ten hlas. A spolu s ním i křik. Nikdy nic podobnýho neslyšela.

"Co byl zač?" rezonovala jí v hlavě ta tisíc let stará otázka. Dam se na ni podívala se smutkem v očích, ale její rty zůstaly stažené do tenké čárky, chlad v její tváři nepominul.

"Byl voják, víš?" usmála se opatrně.

"Voják?"

"Pomáhal při velení a hlídal, aby Draculoidi pracovali správně," vysvětlila Dam, ale její hlas byl nezvykle tlumený. Crow netušila, že je to hlas lhářky. Nikdy předtím ji lhát neslyšela. 

"Podívej se na mě," pokračoval hlas dál, tentokrát trochu netrpělivě. Crow si vůbec poprvé uvědomila, že musí mluvit na ni. Obraz Dam se vytratil stejně rychle, jako se objevil. A tak poslechla, protože poslouchat byla zvyklá. Čekala bílý světlo, ale bylo pryč. A místnost kolem byla vytapetovaná novinovejma výstřižkama. 

Jak se rychle nadechla, ukázalo se, že ten křik celou dobu vychází z ní. Ústa měla dokořán a na uších vlastní dlaně. Po tvářích oceány slz. Ztichla.

"Tak je hodná," řekl jí a pohladil ji po hlavě. Jednou, dvakrát, stokrát. Nepřestal dokud oči neotevřela dokořán a nepodívala se přímo do jeho obličeje. Byl to Sweep. 

"Jsme mrtví?" vysoukala ze sebe, fascinovaná pohledem na něj. Zcela evidentně žil. Dýchal. Prsty měl propletený v pramenech jejích vlasů a pravidelně jimi kroužil až k jejímu čelu. Měl drobný a horký ruce.

"Jo... vlastně jo," zasmál se. Byl to unavený, vystrašený smích. "Dal jsem ti před chvílí poslední prášek na uklidnění. Až přestane působit, budeš si to už muset vyžrat. Takže si ještě odpočiň."

"Unesli nás?" vypadlo z ní okamžitě a začala zběsile těkat po vlastním těle, aby zjistila, jestli je zraněná. Kromě odřenin byla v pořádku.

"Utekli jsme."

Chtěla, aby jí všechno vysvětlil a zalepil nějak prázdno v její hlavě, ale když se na něj znovu podívala, zdála se jí jakákoliv odpověď až příliš děsivá. Chtěla spát. A do tmy spadla jako do hluboké, peřinami vystlané jámy. 

Znovu a znovu skládal k sobě vzpomínky. Snažil se dát jim správný čísla, seřadit je, najít pro ně stálý místo, odkud se už nehnou. Snažil se k nim najít odstup. 

Byl všude. 

Trash ve čtyři ráno v posteli. Linie vedoucí od jeho brady až k vysokému čelu. Tenké rty. Prameny bílých vlasů zakrývající husté černé obočí. Rty stále dokola opakující ty dvě slova. Měl je poslouchat. Měl jim uvěřit. 

Opřel se o stěnu karavanu a uslzené oči upřel do poledního slunce. 

"Co když ho miluju?" zachraptěl a znovu zatnul zuby před přívalem úplně nové hrůzy. Je pryč. Úplně pryč. Nikdy ho znovu neuvidí. Nedotkne se ho. Neuvidí ani jeho tělo, nepohřbí ho. A co když ho doopravdy miluje? 

Musel to dát všechno dohromady. Měl přece Trashův plán. To poslední, co z jeho albínka žilo, poslední jistotu a pokyn, kam dál. Ačkoliv byl Sweep odjakživa plný vzdoru, poslouchat se už naučil, stala se z toho jediná jistota. Vždycky nad ním někdo stál, tahal za provázky. Teď musel všechno udržet pohromadě úplně sám. Mohl se alespoň držet toho mála, co mu zůstalo. Musel. Potřeboval ho. Chtěl ještě chvilku zůstat ve stínu jeho jistoty.

Bylo to v podstatě snadný - dokud byl Korse přesvědčený o jeho smrti, byl v bezpečí. Musel se jenom dostat do Salinas a potkat tam to, co z Killjoys ještě zbylo. Vlastně neměl tušení, co nebo koho tam najde a ze všeho nejvíc se bál, že Korse se tam dostane dřív, než on. 

Nebylo mu jasné, co se Korse rozhodne udělat. Doufal, že celá hra na kočku a myš mezi nimi byla jen zábava, zabíjení prázdnoty dní a Korsův pokus o naprostou kontrolu. Doufal, že Korse se nebude chtít mstít... ani za Zero ani za něj. Zároveň ale moc dobře tušil, že je jen otázka času, kdy si za něj Korse najde náhradu, kterou se pokusí dostat mezi Killjoys. 

A víc než čehokoliv se bál právě dívky, která se zatím bezmocně svíjí na starém gauči. Neměl nejmenší představu, kam až Korsovy nitky sahají.