EXTERMINATE

2.

Tmavý stín se s dobře známou lehkostí pohyboval kolem prosklené stěny sem a tam. Pokaždé udělal pět kroků, než se otočil na patě a rázoval zase zpět, podrážky vysokých bot duněly po lesknoucí se podlaze. 

"Zopakuj to ještě jednou," zavrčel k drobné modrovlásce stále stojící mezi dveřmi a aniž by jí věnoval jediný pohled změnil směr. 

"Někdo...," začala.

"Rychle," zvýšil hlas Korse a tentokrát se konečně zastavil, rukama v černých rukavicích se rozvážně opřel o stůl zaplňující většinu tmavé místnosti. Na rtech se mu začal usazovat pokřivený úšklebek, v hlavě pořád vidinu něčeho, co by on sám nedokázal dost dobře pojmenovat nebo zhmotnit. Sám v sobě moc dobře tušil tu... neblahost. Cítil vlastní situaci a den za dnem ji shledával zoufalejší a zoufalejší. A nevyhrával. Byl až po kolena v sračkách, pokud měl být alespoň k sobě upřímný.

"Někdo odpálil Zero," odpověděla mu příkře, rukou zašmátrala v kapse po další cigaretě a zatímco Korse ji mlčky sledoval, zapálila si. 

"Jak moc se to zatím dostalo ven?" přimhouřil oči.

"Všichni byli na místě mrtví... nikdo, včetně našich lidí, co jsme tam měli, to nemohl přežít," zamračila se spíš sama pro sebe, než aby dokázala, že umí projevit i lítost. Na tohle Korse naprosto evidentně nehrál... Vlastně vůbec netušila, co za hru zvolil a jakou v ní ona dostala roli. Netroufala si odhadnout ani tu Korsovu, ale možná... možná chtěl jenom psát scénář. Hrát si na boha, než ho sežere rakovina, kterou sám nechal vyrobit. 

Ostatně, tohle nebyl její problém. Nebyl to ničí problém. Nemohla toho moc udělat... ne pokud nechtěla ohrozit to málo, co měla.

"Předpokládám, že o Zeru kromě pár zmetků nikdo nevěděl...?" 

"Jo, přesně."

"Nemusím tudíž očekávat, že by nastaly problémy?" zkusil to ještě jednou, propaloval ji ledovým pohledem, pod kterým si připadala až nezvykle křehce. Zkratovitě ji napadlo, jak by se na něj asi dívali ti lidi, co je držel pevně v rukou. Figurky, s kterýma denně manipuloval sem a tam, aniž by ho kdy viděly jinde než na obrazovce. 

"Myslím, že nic takovýho nehrozí."

"Fajn," vydechl si až s nečekanou, trochu malichernou lidskostí, "a teď vypadni."

Sledoval, jak se modrovláska opřela do těžkých kovových dveří a s bouchnutím je zavřela. Vzhlédl k prosklenému stropu a podíval se do vlastních unavených očí. Několika denní strniště vypadalo na jeho tváři jako naprostá fraška... nemohl skoro uvěřit, kam se to během pár hodin dostal. Jak mohl tak rychle ztratit kontrolu? A jak mohl ztratit Sweepa?

Zlostně udeřil do matné desky stolu a na pár minut nechal vlastním tělem probíhat vlny elektrizující bolesti.

Byl odhodlaný dostat to, co mu patří zpět, i kdyby to mělo být jen prolitím bezvýznamné krve.

'Fro Power se z prvotního šoku vzpamatovala rychle. Zelenýma očima, zcela tiše jako kočka, pozorovala oblohu plnou satelitů a pár desítek hvězd. V krabičce měla posledních pár cigaret, ale nebránilo jí to v tom, aby si zapálila další na Sweepovu památku. Musela by lhát, aby mohla říct, že na něj snadno zapomene... A něco jí říkalo, že ani pro Korse a Draculoidy to nebude snadné. Pro 'Fro to byla banda pitomců, zmanipulovaných ubožáků, kterým někdo dal zbraň a řekl, kam mají mířit. Byla si ale taky vědoma svojí role... Stejně ubohé, ale přesto... Byla připravená nastoupit na Sweepovo místo. Vlastně se nemohla dočkat, až se jí povede proniknout na druhou stranu barikády a poznat to, co Korse tolik nemohl vystát, ať už bylo důvodem cokoliv.

Nikdy se neptala, proč by ji Killjoys měli zajímat. Věděla, že je něco s nimi špatně. Z nějakého důvodu se nedali kontrolovat... Mohlo by jí to být jedno, kdyby její život nezávisel na počtu barevných hlav, které oddělí od ještě barevnějších těl.

Cítila, jak se pod tou hvězdnou oblohou její život mění v úplně novou formu. Tenhle svět teď měl být její - a nedovolí, aby jí tohle privilegium kdokoliv vzal. Znovu nedovolí vesmíru, světu, lidem nebo pravidlům, aby přišla o svoje privilegium volně se nadechnout, jako ta, která určuje meze. Byl to Sweep, komu dovolila vyhrát minule. A ačkoliv jím pohrdala, ačkoliv viděla všechnu tu odpornou slabost, s kterou zavíral oči před výstřelem, zároveň ho obdivovala. Za schopnost zmanipulovat Korse, vzít si tolik vzácnou svobodu aniž by kdokoliv poznal a prohlásil, že porušuje pravidla. Dostal přesně to, po čem ona tolik toužila všechny ty roky, co pozorovala kamery skryté v pouličních lampách a temných uličkách sněhově bílého města.

Svobodu. Vzduch a poušť a zbraně. Rychlý auta a moc nad životem těch, kteří si ani žít nezasloužili. Tu šokující barevnou bundu tak pobuřující okolní sterilní svět, až se jí chtělo křičet hrůzou a... vzrušením?

Usmála se k nebi: "Doufám, že shoříš v pekle."

~~~

omlouvám se za dlouhou odmlku, nejen u téhle povídky, ale obecně u všeho, co mám rozepsané. asi nemá smysl vymlouvat se na školu a podobně, jednoduše - psaní je pro mě psychicky dost náročná aktivita a jsem lenoch, proto to prostě trvá tak strašlivě dlouho. pokud si tenhle příběh pořád ještě pamatujete, budu vděčná za připomínky :)