Věčná Lež [Yuri!!! On Ice]

Věčná Lež

 „Takže... no... až vyhraju zlato, tak... se vezmeme?"

Viktor si ani nestihl loknout ze svého kelímku s kávou, jak se jeho ruka zastavila těsně před rty. Zároveň se podíval na mladíka s brýlemi na nose, který se nepatrně červenal. Bylo jasně vidět, jak je šťastný, že tu otázku položil, ale stále se trošku styděl.

„Copak to vypadalo, že jsem to myslel vážně?" A touto otázkou zlomil Viktor Nikiforov veškeré naděje Yuuriho Katsuki na společnou budoucnost.

Viktor na něj chvíli koukal způsobem, že to všechno snad bylo očividné, ale Yuuri byl v tomhle všem natolik nezkušený, že ho ani nenapadlo, že to byl jen takový vtip.

Viktor ochotně přijal prsten, ale v žádném případě nad Yuurim nepřemýšlel jako o partnerovi nebo milenci. Mladík sice měl potenciál ho svést, ale neuměl ho využít. A ten polibek? Prosím vás, Viktor byl jen dojat a Yuuri v ten moment vypadal docela dobře, takže to nic neznamenalo a ani nepřemýšlel nad tím, že by to něco znamenalo pro Yuuriho. Ten stál na místě a zíral na vzdalujícího se Viktora, který v klidu upíjel svojí kávu, netuše, co se odehrává v srdci Yuuriho. Prsten na jeho pravé ruce najednou ztratil svůj význam; ztratil své kouzlo. Návrat do Japonska po Grand Prix finále se pro něj rovnal dnu, kdy se pocítil jako největší idiot. Podíval se na prsten a bez přemýšlení ho sundal a schoval do kapsy. Teď to nebyl nic víc než jen zlatý kov.

V Yu-topii v Hasetsu Viktora a Yuuriho přivítali s obrovskou radostí. Yuuri získal druhé místo, přivezl medaili – byl to největší úspěch a samo sebou to znamenalo, že sake poteče proudem a bude se slavit až do rána, ale Yuuri se na slavení necítil. Jakmile se vrátil domů, zalezl do svého pokoje a už o něm nikdo ten večer neslyšel. Tedy, jen Viktor se zajímal, kam jeho žák zmizel. Prvně se všech zeptal, jestli náhodou Yuuriho neviděli a pak zamířil k němu do pokoje.

Mladík už dávno spal. Neslyšel, jak Viktor klepal, ale jeho trenér přeci jen otevřel dveře, aby se mohl ujistit, že je Yuuri v pořádku. Ovšem když otevřel dveře, padla trocha světla naYuuriho stůl a Viktor na něm spatřil zlatý prsten. Nevěděl proč, ale dotklo se ho to. Do té doby byl prsten vždycky na prsteníčku pravé ruky mladíka a teď...

Viktor byl zmatený a kvůli tomuto pocitu se odebral do svého pokoje, kde se snažil pochopit, jakou chybu udělal. Pak si vzpomněl na jejich rozhovor na letišti. Že by to bylo tím? Evidentně ano, protože od té doby byl Yuuri takový. Jenže Viktor nečekal, že ho Yuuri vezme doslova.

„Ja idiot," pronesl tiše ve svém rodném jazyce a lehce se plácl do čela, kde pak pocítil dotek zlatého kovu.

Zase zapomněl na pocity druhého. To byl vždycky jeho problém a teď se to stalo zase. Jenže co mohl Viktor udělat? Nemohl Yuurimu dát to, co chtěl.

Nakonec s myšlenkou, že se časem Yuuri smíří, ulehl ke spánku s odhodláním se prospat až do poledne. Vzbudil se ale okolo deváté hodiny ranní a zdálo se, že v Yu-topii to už žije. Hosté rádi brzy z rána chodili do onsenu a ani Viktor nemohl ranní koupeli v termálních vodách odolat. Vzal si na sebe župan a když vyšel, rozhodl se pozvat i Yuuriho, aby se nějak rozptýlil. Mladík ale u sebe nebyl. Zlatý prsten ležel na stole, ani se neleskl a Viktor odehnal pocit viny stranou. S pokrčením ramen se odebral do onsenu, kde si pořádně odpočinul. Čekal, že pak nalezne Yuuriho, jak pomáhá rodičům, ale nikde nebyl vidět.

„Kde je Yuuri?" zeptal se matky mladíka zrovna když vařila čaj.

„Yuuri-kun odešel brzy z rána trénovat. Vypadal, že je smutný, takže ho nikdo nezastavoval. Bruslení mu vždycky pomáhalo. Vážně by mě ale zajímalo, co je příčinou jeho pochmurné nálady, nevíte náhodou?" Starší žena se na Viktora podívala. Bylo vidět, že má o svého syna starost.