Severus x Sssevie

II.

„Já s tebou ale nemíním vycházet." oznámil mu stroze pravý Snape, zahodil třísku a zvedl se bez nabízené pomoci.

„Prostě zmiz!" zasyčel mu u obličeje a začal zběsile máchat hůlkou ve snaze, vrátit místnost do původních barev. Bohužel marně.

„Mám zmizet?" rozzářily se mu najednou oči a vrhl se k pravému Snapeovi.

„S-samozřejmě." vykoktl ze sebe překvapený Severus, snažíc se od sebe odtrhnout toho pomateného blázna, který si ho zřejmě neustále pletl s plyšovým medvědem.

„Ale ..." začal druhý Severus a nervózně si ťukal ukazováčky o sebe „sám to nemůžu – udělat." dostal ze sebe po chvíli a v očích se mu nemravně blýsklo.

„Vysvětli." zazněl příkaz a Severus se posadil do křesla (které se mu podařilo díky několikrát opakovanému kouzlu víceméně opravit). Opomíjená – a nyní hrozivě vyčuhující tříska se zatetelila radostí. Možná bude mít další šanci, jak se znovu dostat k Severusovu neodolatelnému pozadí.

Druhý Snape se před něj posadil do tureckého sedu a chvíli si zamyšleně natáčel pramen černých vlasů na ukazováček.

„Je to jednoduché. Abych zmizel .... stačí ... udělat ... takovou, malou – maličkost." napínal Severuse, sedícího v křesle.

„Jakou maličkost." syčel Snape rozzuřeně jako kobra. Nesnášel, když někdo důležité informace sděloval takhle líným tempem. Měl sto chutí – skočit si po krku. Tedy – skočit po krku svému já, svému dvojníkovi – který na něj začal svůdně mrkat a smyslně si olizoval rty. Tělem mu projelo mravenčení. Opravdu vypadám takhle sexy?

„Musíme ... musíme ... Hele, vážně to chceš vědět? Když ty to nepochopíš." zamyslel se najednou jeho dvojník. Pravý Snape byl okamžitě na nohou. Chytl to své uhozené já pod krkem a přitlačil ho k zemi. Jak se stalo, že na něm obkročmo seděl, ví jen Merlin. Hlavní bylo, že ho držel v šachu.

„MLUV!" vyštěkl na něj a snažil se nevnímat ruce, které mu okamžitě začaly hladit obnaženou hruď.

Pche, já že bych něco nepochopil? ... A... ahh, ono je to vcelku příjemné! Ale kuš!

„Noo ... v podstatě jde o to ..." vrhl na něj téměř omluvný pohled „že se musíme opět spojit." usmál se na něj a za cáry košile si ho k sobě přitáhl blíž. Právě v tento okamžik si pravý Severus uvědomil fakt, že na svém dvojníkovi sedí. Obkročmo. Svým rozkrokem na svém – eh, na jeho rozkroku. Pokusil se mu vytrhnout, ale ... jak už to u takovýchto situací bývá zvykem – nepovedlo se mu to a spadl na něj.

„Mmm .... Sssevie, ty tak krásně voníš." zapředl a bleskově ho chytl za týl, načež ho políbil na rty. Překvapený Severus se nezmohl ani na slabý odpor. A vlastně ... proč se vzpírat?

Ne! To přeci nejde! NEE!

Prudce se od něj odtrhl – nebo – aspoň o něco podobného se pravý Severus pokusil v momentě, kdy si uvědomil, jak ho dávno potlačované myšlenky a představy začínají svádět na scestí. Je přeci Severus Snape! I když...

„Neříkej, že tě to neláká, Sssevie... Já moc dobře vím, že tě to láká. Vím, jak MOC tě to láká." vrněl mu rozkošnicky do ouška a jeho horký dech začínal Severuse pěkně rozpalovat.

„To – to nejde." vyhrkl popleteně pravý Severus a nějakým záhadným způsobem se mu podařilo dostat se zpátky do bezpečí křesla.

„Co...eheh" způsobně si odkašlal a nasadil neutrální výraz „co přesně myslíš tím „opět se spojit?" zeptal se, ačkoliv už odpověď tak nějak tušil.