Severus x Sssevie

III.

Severus naprázdno otevřel a zase zavřel pusu. Jak jen to stihl? Nevěřícně na něj zíral a v duchu přemýšlel, jak do něj dostat uspávací lektvar. Nebo – jakýkoliv lektvar, který by ho zbavil pohyblivosti. Dokonce byl v pokušení pozvat si Nevilla, aby jeho dvojníkovi něco uklohnil. Klidně by mu za to dal i štědré body pro jejich zpropadenou kolej, cokoliv!

„Mm ... Sssevie, ta košile ti vážně sekne." pronesl mazlivě jeho dvojník a ležérně se opřel o rám dveří.

„Dráždíš mě tím k nepříčetnosti." zavrněl a s hlasitým mlasknutím se odlepil od dveří.

„Z-z-z-zmiz." vykoktal bezbranně Snape, zatímco se k němu jeho – zřejmě zcela nepříčetný a viditelně velmi, oh, vskutku velmi nadržený – dvojník, pomalými kroky blížil. Na okamžik uvažoval o tom, že by se mohl schovat ve skříni. Onu spásnou myšlenku ale okamžitě zavrhl, když si uvědomil drobnou chybičku v jinak naprosto dokonalém plánu.

Tím svým couváním se totiž dávno ocitl v rožku vedle skříně, s dvojníkem dvacet čísel od sebe. Ještě tu ale byla šance schovat se za skříň! Severus koutkem oka nahlédl do palcové mezery mezi stěnou a skříní a jakmile na něj svůdně mrknula mlaďounká tarantule, zavrhl i tuto únikovou cestu.

„Z-z-z-zmiz." koktnul znovu – tentokráte směrem k jedovaté tarantuli, zorničky hrůzou rozšířené. Kde se tu sakra vzala tarantule?!

„Sssevie, mě se ale nechce." zareagoval okamžitě jeho dvojník, výrazně zdůraznil poslední slovo a přitiskl se na jeho – jak jinak než nedostatečně zahalenou a namydlenou hruď.

„Mě se tady líbí, Sssevie. To TY se mi líbíš." vrněl a třel se o něj jako kočka, žadonící po pohlazení.

„Jsi pro mě strašné lákadlo, víš? Zakázané ovoce." zašeptal a lehce ho líbnul na krk. Severus se zachvěl vzrušením. Ten mizera přesně věděl, čím ho srazit na kolena.

„Jsi jak zakázané ovoce, které jsem nikdy nemohl mít, protože jsi mě ve své mysli neustále utlačoval. Nikdy jsi mi nedal příležitost tě aspoň na chvíli ovládat, moci se tě dotýkat a cítit to. Sssevie, přišel čas zúčtování." zašeptal téměř výhružně, drapl ho a odtáhl k posteli. Povalil ho na ni a než se Severus stačil jakkoliv vzpamatovat, ležel na něm.

Jeho ruce se rozběhly po Severusově hrudi a do ucha mu šeptal všelijaké nemravnosti. A Severus pod ním tál. Tál jak nanuk v letním slunci, jak nezkušená panna v Casanových rukou. Připadalo mu, že je ztracen. Naprosto ztracen. Zcela se oddal těm nenasytným rukám, dlaním, prstům, které ho přiváděly k šílenství. Vždycky po tomhle toužil.

Miloval ženy i muže, ale především – miloval sám sebe. Obdivoval se. Narcista nebyl, ale ...

A teď. Teď nastala velice zvláštní situace. V duchu děkoval Nevillovi za to, jaký je packal, zároveň ho za to ale proklínal.

Měl nadosah svoje tělo, tělo, které tak miloval a přesto ... přesto mu najednou bylo tak cizí, protože bylo ... bylo ... jeho mysl nebyla v tom těle. Byl z toho zmatený a zároveň vyloženě okouzlený.

„Sssevie..." smyslný sykot ho vytrhl z myšlenek, které tak tak držel pohromadě.

„Vyslov to také, prosím." dýchl mu do tváře a polapil jeho rty v náruživém polibku.

„S-ssevie." pokusil se napodobit jeho sykot pravý Severus, jakmile se jejich rty oddělily. Najednou zapracovala jeho racionálnější a strozejší část. Prudce ho od sebe odstrčil, ačkoliv tělo žádalo víc a upozorňovalo na to všemi – ne zrovna vhodnými způsoby. Mohutná vyboulenina v kalhotách mluvila za vše. Ještě chvíle hrátek a vyboulenina by nejspíš začala snad i názorně gestikulovat, aby se dočkala zasloužené pozornosti.