Slib mi to než zmizím

Dcera vln

Dělal jsem to pokaždé, když jsem si potřeboval utřídit myšlenky. Šel jsem na Útes a skočil dolů. Miluji ten pocit kdy letíte, pod vámi jsou ostré skály a nevíte, jestli se v příštích vteřinách nebude mísit se slanou vodou vaše krev.

Pokud mám to štěstí, a zatím jsem ho měl, přežiju skok bez úhony.  Potom plavu v rozbouřeném moři. Nejspíš si myslíte, že jsem blázen. Loca. Že mě to hodí o útesy. Kdepak. Je tam jedna část. Zátoka, dalo by se říct. Ale malá. Je od největších vln je uchráněna kupou popadaných kamenů. Tam jsem šel plavat i tehdy. Ale hned jak jsem seskočil z Útesu, věděl jsem že je něco jinak.
Poklidně jsem rozřízl hladinu, při burácení vln nešel můj dopad vůbec slyšet. Zůstal jsem potopený a po paměti jsem podplul kameny a vynořil se v zátoce.
Nebyl jsem tam sám.
Na té hromadě seděla dívka. Měla dlouhé bílé tílko. Za jeho konce tahalo moře a snažilo se jej z dívky strhnout.
"Viděla jsem tvůj skok." řekla bez toho aniž by se na mě ohlédla. Vlasy měla už na pohled jemné. Jemně zvlněné. Plaval jsem směrem k ní. Mezi jednotlivými prameny se jí na vycházejícím Slunci leskly křišťálky soli.
"Sedíš tu dlouho?" zeptal jsem se jí a vyškrábal se na kameny za ní.
Pokrčila rameny.
"Au! Jak tu můžeš sedět?!" ostré kameny nejsou zrovna pohodlné...
Usmála se. To bylo poprvé. Byla krásná. Na obličej jí dopadalo světlo a moře jí omývalo nohy. Její vlasy byly jako paprsky Slunce. Zlatavé a potěšilo by vás, kdyby vás polechtaly na tváři.
"Kde ses tu vzala?" zašeptal jsem ze strachu, že mi zmizí jako přelud.
Mlčela. Všiml jsem si, že se třese.
"Není ti zima?" starostlivě jsem zvedl obočí.
"Ne! Nech mě!" odsekla, ale pak se chytila za pusu.
"Promiň!" sklopila oči a rychle zamrkala. "Já...já..." třásla se a koktala.
"Jak se jmenuješ?" snažil jsem se o přátelský tón. Zase mlčela.
"Já nevím!" vyhrkla po chvíly.
"Nevíš?" byl jsem zmatený.
"Ne...nepamatuju si to." pokrčila omluvně rameny a po lících jí stekla slza. Spadla do vln a přidala se ke svým sestrám.
"Jak ses sem dostala?"
"Já nevím! Probrala jsem se na širém moři! Nechala jsem se unášet proudem až sem." koukla na mě. Měla úžasné oči. Světloulince modré, místy až do šeda s černým kroužkem okolo duhovek.
"Aha." odpověděl jsem.
"Co mám dělat?" vzlykla a z tónu jsem pochopil, že to není řečnická otázka.
"Eh...zkus mi zazpívat! Třeba si mořská panna!" pokusil jsem se o vtip.
Zasmála se.
"Zpívat neumím." řekla mi otevřeně. "To si pamatuju."
"Můžeš ke mě domů!" vyklopil jsem dřív než jsem si to stačil rozmyslet.
"Co by ti na to řekli rodiče?" zeptala se pobaveně, ale v očích měla naději.
"Jsem dospělý!" zasmál jsem se pro změnu já.
"To si pustíš do domu cizí holku zatímco budeš v práci?"
"Ne. Budu doma. Mám týden volno. Pak vymyslíme co dál. Pojď!" už už jsem chtěl skočit do vln.
"Počkej! Chci tu ještě být." chytla mě za ruku. "Prosím." dodala šeptem.
Přikývl jsem a posadil se vedle ní. Už jsem ani nevnímal ostré kameny. Koukali jsem na oceán a každý přemýšlel o něčem jiném...

Jaký je zatím Váš názor? :D
Stojí zato pokračovat? :3