Útěk z lesa!

2. Část

Šli jsme hodinu a půl. Skoro u lesa byl hřbitov. Prošli jsme jim bez problému. Až na otevřené hroby a zapálené svíčky, nebyl až tak hrozný. Na konec jsme došli k opravdu tak temnému a strašidelnému lesu, jak se vyprávělo. Říká se, že do tohoto lesa odchází sebevrazi a lidé, kteří nemají duši. ,,Slyšeli ste to?!" zakřičel Christian strachem. ,,Christiane. Vždyť to nic nebylo. Byla to hloupá sova támhle na stromě" spokojeně jsem odvětila. Christian začínal mít z toho lesa strach. Naštěstí jsme ho utěšili a přemluvili, aby šel s námi. Vzali jsme si do ruky kameru a překročili kraj lesa. Už v ten moment jsem měla příšerný a v břiše se svírající pocit nebezpečí. Ignorovala jsem to, proto že jsem věděla že nejdu sama, ale s kamarády kteří mi vždy pomohou. Zacházeli jsme do lesa pomalu dál a dál. Začala jsem si všímat toho, jako by nás někdo sledoval. Měla jsem i takový pocit, ale proto že mam pro strach uděláno, tak jsem to ignorovala stejně jako ty divné zvuky. Začalo se stmívat, ale ani jeden z nás si toho nevšiml. Prohledávali jsme celý les. Byl obrovský, a bylo jasné, že ho za jeden den neprozkoumáme. Nastala tma. Nebylo vidět ani na krok. Baterky, které jsme měly také zbalené se nám automaticky tmou rozsvítily. Bylo jasné, že se už nedokážeme vrátit. Bylo jasné, že tam budem spát! To Christiana vyděsilo. On se z nás nejvíce bál, a taky jako jediný z nás věřil povídkám, jako že tu straší sebevrazi a podobným. V tu chvíli se před námi objevil plac s nízkou trávou. ,,Vzal jsem si i stan!" Řekl Tom hrdě. ,,Chtěl jsem totiž přespat u tebe na zahradě Leslie". Hodilo se nám to a tak jsme si postavili stan. Byl dost velký pro všechny, a místa tam bylo dost. Naskládali jsme se všichni vedle sebe, rozsvítili baterku a povídali si. Párkrát jsme zaslechli takové divné zvuky. Jako kdyby to byli kroky, které chodí okolo našeho stanu. Nebo zvuky. Jako kdyby někdo šeptal na náš stan ,,Odejděte! Dokud je čas! Jinak vás smrt nemine!" Mysleli jsme si ale, že se nám to jen zdá, a že se až moc strašíme. Všichni postupně usli, až na mě. Nedokážu rychle usnout. Najednou jsem ty hlasy začala slyšet zas. ,,Odejděte! Dokud je čas! Jinak vás smrt nemine!" Tentokrát jsem to slyšela zřetelněji. Posvítila jsem baterkou na stěny stanu. Svítila jsem kolem do kola. Hlasitě jsem zakřičela! Objevila se tam postava pomalu přibližující ke mě. Až byla úplně z venkovní strany stěny, a.....

Promiňte :D. Ale museli jsme tu větu nedokončit, aby to bylo aspoň trochu napínavé. A jinak jak se vám to zatim líbí? Pište, co by jsme měli vylepšit nebo jestli je to takhle dobré :). Budeme se snažit vydávat části, co nejčastěji :)
Vaše *two_twins*