Nehmatatelná láska

1. kapitola - Lucy

Máma mi vždy říkala: ,, Roztočený kolotoč nikdy nezastavíš, můžeš vyskočit, ale potom si uvědom následky tvého skoku." Než jsem tohle pochopila, trvalo mi dlouho se zamilovat a roztočit svůj kolotoč. Ponaučení je, že po dobu jízdy nevystrkujte ruce ani nohy z kolotoče, a hlavně nevyskakujte!

,,Bože, říkám ti Amy, mě ta stáž jednou zabije", strhaný výraz není vše co o mé práci svědčí. Když dostanu nějakou dobrou operaci a umožní mi vidět srdeční aortu, nebývám tak nevrlá a smutná. Dnes mám jeden z těch dnů ,,BLBEC,, kdy všechny smrtelné případy dostane někdo jiný, protože já jsem měla 36ti hodinovou směnu plnou dopisování léků. Nejspíš si půjdu lehnout na lékařský pokoj, kdyby mi někdo zavolal k urgentní operaci, jen vylezu z postele a jsem připravena. ,, Lucy, Lucy, Lucy, ty si musíš zajít pro nějaké antidepresiva, nevím jak dlouho vydržím tvůj bezoperační absťák" - to teď mluvila má nejlepší kamarádka Amy, vždy upřímná a vtipná. S Amy se znám už dva roky, seznámily jsme se tady v nemocnici. Obě jsme tu začínaly první ročník stáže a trávily jsme tu více času než doma, po půl roce se ke mně Amy nastěhovala, protože cesta z jejího bytu do nemocnice byla o pět minut delší. ,,Lucy? Posloucháš mě?" Jsem moc unavená, už ani nevnímám co Amy říká. Já se jen potřebuju vyspat na nějakou pořádnou operaci.
,,Víš co? Já se du vyspat a potom si povykládáme jo?" Nedala jsem ji ani možnost odpovědět, otočila jsem se a svižným krokem se vydala k světle hnědým dveřím, za nimiž se skrýval ráj všech chirurgů - postel a klid. Lehnu si na postel a vnímám vůni čerstvě opraných duchen. Když nemůžu usnout, což nebývá tak často, přemýšlím jaký by byl můj život, kdybych neměla tolik práce: Byla bych šťastně vdaná za nejkrásnějšího muže v obchodním oboru a všechny mé kamarádky by mi záviděly, koupily by jsme si krásný a velký dům se zahradou poblíž města. Má dvanáctiletá dcera by byla moc chytrá a šikovná (co se týče hudby), můj osmiletý syn by zase byl nezbeda, ale hodný a inteligentní chlapec, zajímal by se o sport a byl by velice talentovaný.
U téhle scény většinou usnu.

Po tří hodinách mě probudí zpráva, volali mě k transplantaci srdce. Sice jsem spala pouze chvíli, ale byla jsem plná života a štěstí. ,,Lucy, kde si byla? Na mobil ti volám už asi hodinu." Sotva otevřu oči, už mě zase začne opruzovat ta až příliš přátelská doktorka, ,,Doktorko Hannová, já se moc omlouvám, ale musela jsem si po směně odpočinout."
,,Dobrá, ale příště tu budete přesně na čas nebo mám dát tu transplantaci někomu jinému?" Ach bože, nesnáším když mi můj nadřízený tyká, u Hannové mě to rozčiluje obvzlášť. No ale i tak musím nahodit falešný úsměv.
,,Ne, omlouvám se, tu transplantaci srdce chci" když to dořeknu, otočí se na podpatku jako nějaká modelka a opouští halu v přízemí. Tak jo, dnes budu muset přetrpět vřelé chování mé šéfky. Taky se dám do pohybu a zastavím se u přepážky pro zaměstnance, je tu snad 50 poliček a na všech jsou údaje o pacientech. Slyšela jsem, že někdo si je bere domů na čtení, ale jsou to jen drby. Když konečně v ruce držím složku Daniela Freie můžu vyrazit i do jeho pokoje, kde ho nachystám na zákrok. Překročím práh bílých dveří a dám se do práce. ,, Dobrý den, jmenuju se Lucy Brown a dnes vás budu připravovat na operaci. Všechny možné komplikace probereme až s doktorkou Hannovou, která za chvíli přijde." Ještě jsem neviděla tvář pacienta, neboť jsem se stále dívala do jeho složky. Chtěla jsem to mít rychle a bezstarostně hotové, svůj výklad jsem zakončila větou ... ,,a po dobu zákroku vás budu celou dobu hlídat".

,,Ano, to budu rád." Až teprve teď jsem zvedla oči k pacientovi který se na mě šibalsky usmíval. Jeho úsměvu nešlo odolat a navíc ty ďolíčky ... byl roztomilý a sexy, ale i tak neměl příliš síly. Většinou mi vadí když se mnou pacient flirtuje, no ale on byl výjimka. ,,Pane, máte nějaké otázky?" Čekám na odpověď, ale pacient stále jen sedí a usmívá se.
,,Ano paní doktorko, jaktože jste tak překrásná?" Nejspíš se trošku začervenám, skloním hlavu na poznámky které držím v rukou a zadržuji nutkání se pousmát. ,,Máte nějaké otázky k medicíně?"
Doufám že řekne zase něco lichotivého, ale zároveň si přeji ať přestane.
,,Aha, tak to nemám žádné", byla jsem sklamaná že takhle ukončil náš rozhovor. Asi to poznal, k tomu tedy dodal ,,to tady máte nějaké medicínské zázraky? Protože pokuď ne, tak nevím jak si udržujete váš vzhled." Teď už se vážně neudržím a lehce se na něj usměji.
,,Paní doktorko, na sále 4 vás potřebují ... hrozí zástava srdce." Když to uslyším úsměv mi zmizí, dívám se na pacienta a potom se kouknu na sestru, střídavě je pozoruji. První krok udělám směrem k sestře, ale těsně za dveřmi se zastavím ,,pane Freii, 24 hodin nesmíte nic jíst" , tehdy jsem mu zamávala a odešla se strachem v očích.