Dívka jménem Suzan

Úvod

Byl temný chladný večer a v dálce na kopci byla vidět silueta postavy. Postavy, která bez hnutí stála pořád na jednom místě. Bylo jasné že má dlouhý plášť, protože jí vlál ve větru. Stála tam už asi tak dvě hodiny a vypadá to jako by někoho, nebo něco vyhlížela v dáli. Kdybychom se na tu danou postavu podívali z blízka, tak by bylo jasně vidět že je to žena. Nebo spíše dívka. Ano to je to správné slovo. Byla to dívka jménem Suzan. A pokud dovolíte, tak se na Suzan podíváme trochu zblízka. Tedy ne na její tělo, ale na její příběh. Na to, co se stalo ještě před tím něž se postavila na onen kopec. Ještě před tím než si začala dělat starosti a vyhlížet hodiny z kopce do tajemných, ale tak moc známých končin. Ale abychom se podívali do těch nedávných dob, musíme nahlédnout do deníku, který (jak už by se dalo předpokládat) patří Suzan.

Suziin Deník

1. Ledna

Ano, asi už jste otevřeli tento deník a říkáte si „Ach bože, další princezna co si píše deníček. To budou zase blbosti, jako „Můj milý deníčku" nebo „Moje lásko". NE. Pane bože, NE. Tohle se tady opravdu nedočtete a pokud ano tak to nepíšu já, ale pravděpodobně můj deník našla moje mladší sestra, která je mimochodem něco ve smyslu „Nejhorší noční můra". Já jsem Suzan Bloomfieldová, kdyby tě to zajímalo. A tohle je den kdy jsem otevřela tuhle pitomou knihu abych zapsala svoje pocity. Jak říká moje matka. Asi si říkáte, proč píšu v dnešní době takovou blbost jako je deník. Proč nejdu ven s kamarády. Nebo proč se neučím. Na tyhle otázky je jen jediná odpověď, a to že žádný kamarády zatím nemám. Když tak je mi šestnáct let. Trochu se vám tedy představím abyste věděli s kým máte tu čest hovořit. Jsem vysoká sto sedmdesát centimetrů. Jsem ostřihána na mikádo. Prostě mám krátký vlasy, jak bych to řekla já. Nerada říkám mikádo, protože si pod tím lidé často představí že mám na hlavě „helmu". Barva vlasů je černá. A ne, nebarvím si vlasy. Mám modré oči. A moje celá rodina, kromě mého táty, je mají také. Můj otec je má hnědé. Jako všichni v mém věku, chodím překvapivě do školy. Dneska je neděle takže dneska mám volno. Důvod, proč nemám kamarády je takový že jsme se přestěhovali z města na vesnici. Ptáte se v jaké zemi žiji? Žiji v Anglii. Bohužel venku prší. Jak by se asi dalo čekat. Typické britské počasí.

2. Ledna

Ach bože. Proč musí existovat pondělí. Samozřejmě že jsem dneska přišla do školy pozdě. Částečně proto, že jsem zaspala a také proto, že jsem nemohla najít školu. Naštěstí jsem potkala jednoho milého kluka, který šel také pozdě.(Jmenuje se Alex Cooper) Společně jsme se seznámili a vešli do naší třídy. Učitelka něco hledala ve skříni tak jsme si nenápadně sedli na naše místa. Tedy já si sedla hned vedle něho a snažila se schovat za jednu holku přede mnou. Když se, ale učitelka podívala po třídě, stejně si nás obou všimla. Řekla jen. „Alexi, už zase si přišel pozdě." A tak se Alex postavil a omluvil se. Bohužel sem se nevypařila jak bych chtěla a tak se na mě paní učitelka samozřejmě zeptala. „No vidím že už jsi se seznámil s Bloomfieldovou. Takže byste byl tak ochoten a představil nám jí?" Jak už jsem zjistila tak Alex je jeden z těch kluků, kteří dokážou dokonale improvizovat. A tak mu nedělalo problém mě představit celé třídě. „Takže tohle je Suzan Bloomfieldová. Je jí šestnáct let a je tu nová, kdyby si někdo náhodou nevšiml. Do svých patnácti žila v Londýně a teď tu sedí mezi námi. Tedy přesněji vedle mě." Všichni se zasmáli. Jsem mu za to vděčná že jsem si nemusela stoupat před tabuli a mluvit na celou třídu. Už od malička jsem stydlivá a nerada mluvím před velkou skupinou lidí. Možná proto nemám moc kamarádu. Nic zvláštního se potom už nestalo. Ještě jsem Alexovi dala své telefonní číslo.

3. Ledna

Ve škole jsme měli Tělesnou výchovu, a jak tomu všichni ostatní rádi říkají „Tělák". Nechápala jsem proč je hala rozdělená na dvě poloviny. Tedy vypadá to jako dvě tělocvičny, ale všichni tvrdí že je to velká hala rozdělená zdí uprostřed. No každopádně, na jedné straně jsme my holky, a za zdí jsou kluci, což by bylo logické, ale nechápu proč jsou v té zdi uprostřed okna. I když jsou asi tři metry vysoko, neznamená to že si kluci neudělají z kozy stoličku a pak na nás koukají. Ach jak já to školství nesnáším.