Upíří život

XIV

... nešlo to. "Vždyť nejdou otevřít."

"Zamysli se venku."

"Ale co to zna..." "Je to tam kam dohlédneš i tam kam nevidíš, to je lidské mysl a teď to zamysli se venku. To může znamenat jedno." Valerie se soustředila a myslela na to že odchází ze sví mysli, a poté spatřila své tělo na lůžku v místnosti a v ní byli doktoři a o něco se snažili. Po chvíli se vrátila zpět a pokusila se otevřít ty dveře, najednou otevřít šli a Valerie vyšla z místnosti. Opět spatřila muže okolo její postele, šla tedy blíž a vstoupila do svého těla.

     Valerie otevřela oči a prudce si sedla. Doktoři okolo ní hned zpozorněli a jeden na ní promluvil.

"Valerie?" Valerie se na něj podívala a pak se podívala na ostatní doktory.

"Kdo jste?" zeptala se Valerie.

"Já jsem doktor Set. Jsi v pořádku?"

"A... ano, myslím že ano."

"Co jsi viděla?" Zeptal se jí jiný doktor. Valerie se na něj podívala ale neodpověděla.

"Co jsi viděla?" Zeptal se jí Set. Valerie se na něj podívala.

"Já... já... já nevím." řekla vystrašeně Valerie.

"V pořádku, jen klid, dýchej. Uklidni se a povídej. Jsi tu, nejsi tam." Valerie se na něj podívala a když viděla jeho sebejistý pohled, tak se pomalu uklidňovala a začala být taky sebejistá.

"Vzbudila jsem se v černém pokoji, byla jsem na bílé posteli, dveře se otevřeli a já vstala, postel se změnila v černou s ostny po stranách. Vyšla jsem ven, na konci dlouhé chodby bylo modré světlo, po stranách té chodby byly dveře. Já vešla do jedněch, a tam byl nějaký tvor."

"Jak ten tvor vypadal?"

"Nevím, byla tam tma. Ale ležel na stejné posteli jaká se objevila v pokoji. Pak jsem vyběhla a běžela k tomu světlu. Našla jsem dveře a vzbudila se tady."

"Co bylo v tom pokoji? V tom ozářeném modrým světlem?"

"Nevím, nic tam nebylo."

"Dobrá, teď odpočívej." Set jí uspal a šel do kanceláře. Doktoři se teď o ní postaraly.

     Lilith se probrala po dvou měsících a Set byl u ní.

"Lilith. Jak se cítíš?" Lilith se chtěla posadit, ale Set jí to nedovolil. "Ne, musíš ležet."

"Co se stalo?"

"Nevím nic konkrétního." Lilith si pak vzpoměla, ale nic neřekla... zatím.

"Jak dlouho jsem byla mimo?"

"No..." Set se zamyslel. "... asi dva měsíce."

"Dva měsíce?"

"Ano."

"To je zatím nejmíň."

"Nejmíň? Byly i delší?" Lilith se vyděsila že moc mluvila.

"To není vaše věc."

"Ale je. Ředitel by tě vhodil nebýt mě. Já jsem se tě ujal z dobré vůle."

"Tak to vám děkuji, ale já žádnou pomoc nepotřebuji."

"No když si myslíš že to sama zvládneš."

"Zvládla jsem to sama 161 let, ta proč bych to neměla zvládnout i teď?" Lilith čekala na odpověď, která se jí nedostávala "No prosím, nic. Nepotřebuji pomoc." Lilith vstala a chtěla odejít.