Stereotyp

Jako malá holka

První paprsek, druhý a třetí, není čas počítat musím rychle vstávat a oblékat se.
Řekla jsem si a začala běhat po pokoji jak malá holka. Kdyby jste mě viděli, řekli by jste si, že jsem se asi zbláznila a nebo dostala léky na podpoření kdo ví, čeho.

Jako obvykle jsem stála před šatníkem a vybírala, co na sebe. Nakonec jsem zvolila tohle

Musím říct, že jsem si dala na všem záležet.

,,Sis !"

,,Co je idiote ?"

,,Vypadni už z té koupelny!"

,,Ne, ještě poslední úpravy."

,,Pokud nechceš abych začal křičet."
Ano, to bylo to poslední, co bych dneska chtěla slyšet. Takže ano, ustoupila jsem.

,,Tady má někdo rande. Uuu"

,,Nech toho pitomče ! To teda nemám!"

,,Mami sestra má dneska rande ?!"
Tak tohle mu nedaruju ! Další věc, kterou dneska nepotřebuji slyšet. Dávej si zlatíčko hlavně pozor... blablabla. Jenom to dneska ne.

Sešla jsem pomalu a potichu schody a vydechla si, vypadá to, že mamka nic neslyšela a tak jsem se vydala do kuchyně.

,,Dobré ráno, mami dneska se nachvilku zdržím po škole, nevadí ?"

,,Takže rande, jo?"

,,Mami, prosím."

,,Tak kdo to je? Řekni svojí mamince."

,,Neznáš ho."

,,Ha, takže přiznáváš, že někdo je."
Objevil se na scéně můj oblíbený bratr.

,,Nechte mě na pokoji, aspoň dneska."

,,Tak mi aspoň slib, že použijete ochranu."
Řekla mamka tichým hlasem.

,,Přece nechceme aby se nám tady po domě prohánělo další děcko."
Řekl bratr a rozchechtal se na cely dům.

,,Další?"

Řekli jsme společně s mamkou a nechápavě se na něj podívaly.

,,Je tady snad něco, co by si nám synu rád řekl ?"

Zeptala se mamka, ale to už jsem se nenápadně vypařila pryč z domu. Mám jenom dvě možnosti. První jet autobusem, kdy všichni smrdí, ale budu ve škole dřív. Nebo pěšky na čerstvém vzduchu, ale zase o dost déle. Podívala jsem se na telefon.

7:30

A já myslela, že mám spoustu času, no nic musím busem. Čekání na zastávce muselo být kdysi pěkná nuda, ale teď. Projedu všechny sociální sítě a olalá autobus je tady. Čekají mě čtyři zastávky, už teď v plném autobusem. Pomalu nastupuji a ukazuju kartu.
Znáte taky ten pocit, ten pocit, kdy si myslíte, Ze na Vás všichni koukají. Jestli ne, jste šťastní lidé. Já ho bohužel znám, až moc dobře.
Takže, vcházím do autobusu. Všichni všeho nechají a zkoumají mě od hlavy až k patě. Nervózně si dávám kartu do kabelky, ale jako naschvál mi spadne kousek od mé pravé nohy. Chvilku přemýšlím, udělat krok nebo ne. Nakonec se rozhodnu udělat krok. Ozve se silné klapnutí mých podpatků. Rychle se ohnu a zvednu kartu, zastrčím do kabelky a dívám se z okna. Pořád se nemůžu zbavit pocity, že mě někdo sleduje. Asi už jsem paranoidní.

Konečně čerstvý vzduch. Zastávka autobusu je asi ještě dvě minuty pomalé chůze a tak vytahuji telefón a koukám na nové příspěvky na instagramu. Nic zajímavého. Pomalu docházím ke škole. Otvírám si dveře, ale někdo mě předběhne. Jako vždy nějaký drzý prvák. Ale jako naschvál mi vypadne telefón z ruky, už ho vidím na zemi.

Stane se ale zázrak, nespadne, ale něčí ruka ho chytí a podá mi ho.

,,Příště si dávej pozor princezno, nemusel bych tady pro tebe být a ten telefon taky."
Mrknul na mě nějaký zatím pro mě neznámý (sexy) kluk a vešel do školy.

Nestačila jsem ani odpovědět, vešel do dveří a zmizel. Chvilku jsem tam zase jenom tak stála a přemýšlela až se mě nějaká holka zeptala jestli jsem v poho.

Kráčela jsem chodbou, až jsem došla do šatny. Miluji svoje boty a nikdy se mi nechtějí sundávat.

,,Tady má dneska někdo rande."
Jestli jsem se Vám ještě nezmínila o mém kamarádovi Michalovi, tak je asi na čase. Takže, je to můj kamarád už od prváku tady. Toť vše.

,,Co s tím všichni máte dneska?"

Řekla jsem a rychle se vytratila z šatny.

Zvoní, začíná první hodina ze sedmi. Po té poslední tam na mě bude čekat on. Jupí hej.

Zamyslela jsem se a malilinko usmála:)