sestry až do smrti (do slova)

Část 2. Bolest, strach a nadvláda věznitelů

Clare: Jedna z dívek byla už od pohledu byla chytrá, jenom to jak zkoumala místnost a snažila se přijít na věci a otázky, které já v tu chvíli nepovažovala za důležité. Najednou však udělala něco co mi k chytrému člověku nijak nesedělo, začala si vysvlékat overal s horní části spíše rolákovou, také měl na zádech zips, neměl kapuci a neměl ponožky, celý overal byl pleťové barvy. Byla pod ním nahá, ale to všechny, když jsem si všimla zásadní věci tak už byla polovina dívek také vysvlečená a Julie se už také vysvlékala. Všechny byly pod overaly zubožené a pohublé, zejména mě zaujalo to že všechny měly roztrhané a odřené holeně. Samotnou mě hodně zajímalo jak jsem na to já. Když jsem si konečně nahmatala zips na zádech a cítila studený a kovový zip, stáhla jsem ruku směrem dolů a poté si začala svlékat overal od ramen až k prstům na nohou. A to co jsem uviděla nebylo nic jiného než to co na těle měly ostatní dívky, akorát jsem měla ránu na holeni silně hnisavou a krvavou. Znovu jsem se podívala na svůj overal, který ležel vedle mě, z venku byl čistý jako čerstvě napadlý sníh, ale uvnitř byl celý od krve a hnisu bála jsem se že uvnitř najdu také kus mé kůže, ale naštěstí se tak nestalo. Nejančila jsem, ale má sestra ano, jak mile spatřila mé zranění zakřičela a začala všem říkat jak vážně jsem zraněná a musím hned do nemocnice. Moc dobře jsem věděla jak dlouho to bude trvat a tak jsem poprosila jednu ženu, která držela v ruce kartu do nějakého obchodu, aby mi ji půjčila. Mohla mi říct ne, mohla mě ignorovat, ale ne, ona mi ji půjčila a jiná dívka mi zase dala svůj rolák z overalu, na zavázání a ochránění rány před infekcí. V tu ránu se mi potvrdila má teorie o tom že ponorková nemoc je kec, už jsme tam byly nějakou tu hodinu zavřené a nic. Doufala jsem že se to nezmění, protože o tom byla má seminárka ve škole a co je lepší na napsání pravdivé teorie než zažít její důsledky na vlastní kůži.

Sestra se už mezitím uklidnila, no spíše ji uklidnila jedna dívenka, která jak jsem později zjistila se jmenovala Saša, bylo jí 20 let a studovala vysokou, obor psychologie. Sestra se ke mě vrátila stoupla si za mě a tam se bavila s nějakou holkou, která jak jsem z kontextu později pochopila se jmenovala Ira a také tu přišla se sestrou, ale nikde ji tu neuměla najít. Když má sestra říkala cituju ,, Tohle je moje sestra, jmenuje se Clare ...'' tak na mě ukázala a zarazila se, když bylo chvíli mezi nimi ticho, nedalo mi to a otočila jsem se abych zjistila jeho původ. Sestra mi ukazovala na krk, který jsem měla holý, jelikož mé vlasy byly odhrnuty na stranu, za sestrou a tou Irou, stálo několik asi 5 nebo 6 dívek a s pootevřenou pusou mi koukaly na krk, ,, Co se děje?'' zeptala jsem se, na místo odpovědi se mi dostalo jenom přejetí prstu po mém krku, když prsty silněji zatlačily a já cítila malý předmět, ve tvaru čtverce, sama jsem si přejela po krku a cítila jsem to samé, akorát jsem ještě cítila nějakou skleněnou kopulku. Po celé hale nebo co to bylo, se brzy roznesla zpráva o mém čtverečku a ostatní dívky hned musely vyzkoušet, jestli ho nemají také. Bohužel, měly. Ta chytrá dívka brzy přišla na to co to je a pronesla toto sdělení či závěr jak chcete ( zase cituju ) ,, Ty čtverečky jsou mikro čipy, podle mě nás mají ovládat a když se vzepřeme našim věznitelů tak nám skrze něj ublíží a pokud bude moci tak i ZABIJE!!!!!!, nezkoušejte si ho odtrhnout, je zaveden až do mozky. Takže se nevzpírejte a nezkoušejte si je vyndat '' když dořečnila, čekala jsem že se dívky začnou hádat jestli má pravdu, nebo jestli nemá, ale byla jsem příjemně překvapená, ani nešpitly na znamení nesouhlasu, nýbrž jí daly za pravdu.