Helplessness A/B/O [Larry]

Prosím!

Louis

Ruce mám svázané stejně jako kotníky. Ale ne... Už je to tady... Já ještě nejsem připravený. Bože můj, já se bojím. On mi ublíží. Vím to. Zkouším sebou různě házet, ale nemá to účinek. Spíš se ještě víc zaškrtím.
Moc se s tím nepáral. Rovnou mě přivázal břichem k matraci. Teď bych za tu chvilku, kdy by mě musel otočit, dal cokoliv na světě. Takhle si prostě přijde, udělá co chce a odejde. Chce se mi křičet, ale to by mi v tom nemohla bránit taková malá, odporně chutnající věcička nacházející se v mých ústech.
To snad ne. Dal mi roubík? On mi vážně dal roubík. Bože, stůj při mně. Nebudu ho moct ani zastavit. I když silně pochybuji, že by přestal, kdybych ho prosil. Spíš by ho to víc vyhecovalo.
Tak si to shrňme. Jsem přvázaný k posteli břichem dolu s roubíkem v puse. Je čas panikařit.
I přesto, že jsem znal výsledek, jsem začal trhat rukama i nohama a kňučet přes roubík. Zoufaleji už vypadat nemůžu. Pocínám si naprosto bezúspěšně, avšak nemůžu přestat. Je to to jediné, co můžu dělat.
Mé snažení protne až hvizd a následná rána o zem něčím neidentifikovatelným. Možná bych i měl pár tipů, ale v duchu se modlím, abych se mýlil.
Každopádně okamžitě ztuhnu v polovině pohybu a naslouchám okolí. Slyším tiché kroky. Okolo postele. Je tady.
,,Konečně jsi se probudil. Trvalo ti to snad věčnost.'' hlas Harryho protínající náhlé ticho v místnosti se mi zarývá pod kůži. A podle toho, co se mi honí hlavou, to rozhodně není poslední věc, která se mi pod ní ještě dnes vryje.
Nesnáším se za vlastní myšlenky. Za to, že jsem kdy vstoupil do toho klubu. Že jsem se nebránil, když si mě sem chtěl odvést. Nesnáším přírodu, že je tak nespolehlivá. A nejvíc ze všeho nenávidím tu bezmoc, která mi jako jediná zbyla.
,,Myslím, že tvojí pleti by víc slušel růžový až červený odstín. Nemám pravdu? " tuto otázku doprovází jeho odporný smích a mé zběsilé kroucení hlavou na nesouhlas. Tělo se mi třese jen při představě toho, co chce udělat. A on je svině, což se mi potvrdilo hned v další větě, jež vyšla z jeho oplzlé tlamky.
,,Někde jsem slyšel, že mlčení znamená souhlas."
To ne. Nemůže mi to udělat. Vždyť jsem mu nic neprovedl. Jsem vzorný student, vycházím s učiteli, nedělám problémy. Sakra. Škola. Úplně bych zapomněl. Musím se tam vrátit. Jenže to by mě tu nesměl držet tenhle arogantní a nechutně myslící Alfa.
Zachraňte mě někdo!
Naposledy uslyším jeho uchechtnutí a pak s první ranou koženým bičem přes mé půlky vyjeknu bolestí a z očí se mi spustí slzy.

Celý spocený se stékajícími slzami po tvářích se prudce posadím. Dezoirintovaný ve tmě se snažím uklidnit a vzpamatovat se.
Uf. Jsem volný, v puse také nic nemám, místnost je prázdná, jediné, co se nezměnilo, je, že jsem nahý. Pořádně se vydýchám, na nočním stolku rozsvítím lampičku a snažím se utřídit si myšlenky.
Byl to jen sen. Nevím jestli se radovat, nebo být vyděšený ze skutečnosti, že se to opravdu stane. A možná to bude mnohem horší.
Vedle lampičky si všimnu skleničky vody, kterou mi tu Harry včera nechal. Celou ji vypiju a zkontroluji čas na digitálním budíku. 5:37
Vstanu z postele a ač se kvůli své nahotě necítím zrovna komfortně, přejdu k oknu, abych se mohl nadýchat trochu čerstvého vzduchu. Otevřu ho dokořán, aby se vyměnit vzduch v celém pokoji a mně se tak lépe přemýšlelo.
S tím, co se tu děje a bude dít, už nic neudělám. Ale jen co se odsud dostanu, tak na to zapomenu. Bude to takové malé ošklivé tajemství nejen pro ostatní, ale i pro mě. Vytrpím všechno, co tu na mě čeká a prostě na to zapomenu. Nemůže to být tak těžké, ne?
Sklíčeně zavřu okno a vrátím se do postele. Vím, že mi to ublíží. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Možná už nikdy nebudu chtít nic mít s jakoukoliv jinou Alfou a zůstanu jako opuštěná, neoznačená Omega. Terč všech uslintaných a úchylných Alf, protože nebudu nikomu patřit.
Pár zbloudilých slz se sklouzlo po mých tvářích, než jsem nechal svoje tělo spadnout to peřin pode mnou. Stále mě všechno bolelo, a tak ze mě vyšel bolestný sten. Uvědomil jsem si, že to dnes nebyl ani zdaleka poslední bolestný sten, který jsem vypustil z úst.

Prosím, ať už je to za mnou!