Helplessness A/B/O [Larry]

16. Kapitola

Louis
Prostě odešel... Jen tak mě tam nechal naprosto zmateného a bez dechu s nevymazatelnou vzpomínkou jeho ptáka v mojí puse. Bože, co jsem to udělal? Nebo vlastně... Co mě to přiměl udělat?
Měl jsem chuť křičet, mlátit okolo sebe polštářema a naříkat, jak je život nespravedlivej. Na nic z toho jsem ale neměl energii.
Začalo mi spoustu věcí docházet. Vždyť ani nevím, jak dlouho tu jsem... Nevím, co je za den. Měl bych chodit do školy. To si nikdo nevšiml, že chybím? Možná ano, ale považují to za normální. Každý z nás prostě jednou v měsíci chybí.
Agh... To prostě nebylo fér. Musel jsem tu tvrdnout jen kvůli nějakému zvrhlému Alfovi, který se mi přitom ze začátku tak moc líbil. To nemám ani dobrý odhad na lidi? V tom případě ať už mě odtud nikdy nepouší... Příště bych se mohl zakoukat do masového vraha.
To jsem chtěl tak moc? V klidu se seznámit, chodit ven a povídat si o maličkostech všedního života, ukradnout si pár cudných polibků a...

Z mého snění nad pohádkovým vztahem mě vyrušil kudrnáč vcházející do ložnice. Držel v ruce kupičku oblečení, kterou položil na postel. Najednou jsem nebyl schopen odhadnout, co má v plánu, nebo v jaké je vůbec náladě.
,,Oblékni si to a přijď za mnou do kuchyně. Je to moje, takže ti bude asi větší, ale tvoje oblečení jsem ještě nevypral." i tón, jakým mi to říkal byl zvláštní. Ještě jsem ho takhle mluvit neslyšel. Každopádně potom co domluvil, mě sjel takovým jemným pohledem od hlavy až k patě a následně opustil pokoj.
Vypadal, jakoby sám nevěděl, co se tady děje. Musel to být prostě jen špatný vtip. Nanečisto napsaný scénář, který končí uprostřed věty a nikdo netuší, jak má děj pokračovat. Ničemu jsem nerozuměl a jen doufal, že si to za chvíli v klidu vyříkáme. Tak jsem se jen oblékl do připraveného oblečení, které na mě opravdu trochu plandalo, párkrát se zhluboka nadechl a vydechl a rozešel se směr kuchyň.
Harry stál zády opřený o kuchyňskou linku čelem k baru. Když mě uviděl, pokynul mi, abych se posadil na barovou stoličku. Mlčky jsem tak udělal a vyčkával, co se bude dít. Snad jsem i viděl kolečka, jak se otáčejí v Harryho hlavě, když se s největší pravděpodobností snažil vymyslet, co říct.
,,Víš, Louisi, nikdy jsem nevěřil, že se dostanu do takové situace." promluvil po chvili, jakoby ta slova nikdy nechtěl vypustit z úst.
,,Já skutečně nevím, co mám dělat. Mám pocit že nastal zkrat. Nutíš mě zpochybňovat celý můj dosavadní způsob života." Vůbec jsem nevěděl, jak na to reagovat. Jen jsem na něj civěl přes bar a kupodivu jsem nesbíral svou bradu až z podlahy. Přesto mi úžasem trochu poklesla.
,,A jediný důvod, proč jsem ti to všechno vyklopil je, že jsem tě chtěl připravit o mnohem víc, než o kolik připravuji teď sám sebe." pokračoval po krátké odmlce a těma svýma pronikavýma zelenýma očima se podíval hluboko do mých. Jakoby mi viděl až do duše. A já jen bez dechu seděl bez jakéhokoliv tušení, jak se ksakru v takové chvíli zachovat.
Byl najednou tak upřímný, otevřený, snad i zranitelný. Naprosto nezvyklý postoj pro Alfu. Obzvlášť pro takovou s jeho sebevědomím a přirozeným šarmem.  Přesto jsem se zmohl alespoň na něco, protože jsem moc nechápal, co se mi tím snaží sdělit.
,,A co to pro mě znamená?" špitl jsem, nejistý si tím, zda vůbec chtěl, abych mluvil.
S lehkým náznakem úsměvu si povzdechl.
,,To znamená, že nevím, jak z toho teď ven. Nevím, co s tebou mám délat, jak se chovat, neumím najít nějaké rozumné východisko..."
Zdálo se mi, že plácá páté přes deváté. Nedávalo to žádný smysl.
,,Tak snad jsi měl nějaký plán, když jsi... no... když jsi mě sem bral..." zbatek věty jsem téměř nesrozumitelně zamumlal, protože jeho záměr byl dost očividný.
Upřímně se zasmál, a tak jsem jen sklopil hlavu.
,,O tom právě mluvím, maličký. Plán jsem měl, ale z nějakého nepochopitelného důvodu a bez toho, abys o tom vůbec tušil, jsi mě přiměl ten plán přehodnotit. Jenže já nemám v záloze plán B. To prostě nedělám a neumím..." vypadal naprosto v koncích, ale jak se to stalo?
,, A co se teda změnilo? Ne, že bych nebyl rád. Už tak se stalo dost věcí, které jsem si takhle rozhodně nepředstavoval..." na chvilku mě to rozesmutnilo a přimělo cítit se trapně, ale pokračoval jsem dál: ,,teď jsme ovšem evidentně oba dost mimo..."
,,To skutčne jsme... Víš, jsi první Omega, která mi krásně voní i po době delší než týden. Když jsem tě nechal v ložnici, naprosto jsem šílel, a přesto se ovládl a nešel za tebou..." v průběhu těchto slov se odlepil od kuchyňské linky a pozvolným krokem obcházel bar, aby se dostal na "mou" stranu. Já jsem z něj měl ale pořád moc velký respekt na to, abych tam jen stál, takže jsem opatrně sklouzl z židličky a v podobném tempu od něj couval. Tedy dokud mě nezastavila zeď. To mě přimělo cítit se zase jako v pasti, hleděl jsem na něj s vytřeštěnýma očima, on si mě jen přeměřoval zkoumavým pohledem.
,, A taky jsi první, kdo mě dokázal takhle vytrhnout ze zaběhlých kolejí. Nechápu jak se ti to povedlo, ale neměl bys na mě mít takový vliv. Jsi jen malá Omega..." promluvil znovu až když nás dělilo jen deset centimetrů. Ta poslední věta mě trochu zabolela, ale takhle na nás nahlíží většina Alf. Proto jsem jen odvrátil pohled a raději pozoroval zem. To se ale Harrymu moc nelíbilo, takže mi hlavu zvedl dvěma prsty pod bradou a udělal poslední krok ke mně, což znamenalo, že jsem byl doslova uvězněn mezi jeho tělem a zdí. Hlavu jsem si tedy opřel o zeď za mnou, křečovitě sevřel víčka a cítil, jak se mi zvedají frekvence dechu i tepu. Já už se tak nechci cítit. Problesklo mi hlavou.
,,Co mi to děláš, Louisi?" byla to řečnická otázka. Vím, že ano, přesto mě dostala až příliš na to, abych zůstal mlčet.
,,Já tobě? Dobrý vtip." litoval jsem toho jen o milisekundu později, kdy jeho velké dlaně dopadly na moje boky a pevně je sevřely. Opět jsem dostal strach, že mi chce ublížit.
,,Tohle je přesně ten důvod, proč s vámi dělám krátký proces. Po nějaké době jste až zbytečně drzé." sykl s patrnými známkami zloby. Znovu jsem se mu podíval do očí a měl jsem pocit, že se tím v jeho postoji opět něco okamžitě změnilo. Jednu ruku z mého boku uvolnil a pomalu ji zvedl k mé tváři, kde mě pohladil, přejel mi s tí zezadu na krk a začal se nepatrně přibližovat. Zatajil se mi dech a oči jsem pro jistotu raději opět zavřel. Za malou chviličku jsem ucítil lehký dotyk jeho rtů na těch mých, které se chvěly nejistotou. Dal mi jen pusu, ale ještě se úplně neodtáhl. Pořád jsem cítil, jak mi dýchal do tváře. Nakonec se k mým rtům vrátil, ale tentokrát mě začal líbat. Něžně, nespěchal, přesto jsem jen dlouhou chvíli stál a nebyl schopen hnout ani malíčkem. Pak jsem se tomu váhavě poddal a jemně pohnul svými rty proti těm jeho. Bral to jako nějaký souhlas a polibek se stal naléhavějším. Za bok si mě přitáhl blíž. Narazil si mě na svůj rozkrok a já cítil, že ho to nenechalo chladným. Trochu mě to vyděsilo a moje ruce vystřelily k jeho ramenům, která jsem pevně sevřel ve snaze udělat mezi námi nějaký prostor, ale byl silnější. Jeho ruku, kterou měl na mém krku, začal přesouvat přes můj rychle se zdvyhajíci hrudník na břicho, odkud pokračoval přes druhý bok na moje bedra. Bylo to tak intenzivní, ale jakmile se obě jeho ruce posunuly ještě o kousek níž a v dlaních sevřel můj zadek, vyjekl jsem do polibku a odtrhl se od něj tak prudce, až jsem narazil zpátky na zeď za mnou. Byl jsem zadýchaný a vyděšený.
,,Co...co to děláš..?" dostal jsem ze sebe. Viděl jsem ten jeho pohled. To, co chtěl právě teď udělat, bylo naprosto zřejmé, přesto se na chvíli zastavil, uklidnil se a naprosto vážně mi odpověděl:
,,Rád bych něco zkusil..."

***
Já vím, je to věčnost, co jsem naposledy přidala, ale přesto jsem ze sebe zvládla něco vymáčknou a budu doufat, že se vám to bude líbit. Snad to dává aspoň nějaký smysl, za názory budu vděčná 😁

XmX