Rodinné Tajemství

1. Kapitola

Tma. Všude kolem mě byla jen a pouze temnota, kterou doprovázely kapky deště, jež bubnovaly na střechu domu. Naslouchala jsem zvukům, které byly obzvlášť hlasité, ale příjemné na poslech. Hlavou se mi honily vzpomínky. Tak silné, že se mi opět na tváři objevily horké slzy, jež v tu chvíli značily, jak moc jsem i po těch letech zranitelná. Jedna vzpomínka a mé pocity se za pár vteřin změnily. Znáte ten pocit, kdy ležíte po úžasném dni a snažíte se usnout, avšak najednou si na něco vzpomenete a všechno dobré je najednou pryč? Zaplaví vás pocit zklamání, nevědomosti, smutku a naprostého vyčerpání, jenž vás po celou dobu, i když o tom nevíte, tíží? Najednou máte pocit, jakoby se všechno dobré vypařilo a bylo nahrazeno obyčejnou iluzí, pouhou fraškou zla, které vždy čeká v temném koutě na to, jak se budete cítit šťastně, aby vás mohla srazit zpět na dno.Přesně tahle jsem se právě teď cítila i já. Po tváři mi stékaly slzy, které se po chvíli vsákly do polštáře. 

Ještě pár minut jsem zůstala takhle nehybně ležet a přemýšlet, ale po chvíli jsem si otřela poslední zbytky slz, a posadila se na okraj postele. Pomalým pohybem jsem spustila své nohy na zem a co nejtišeji jsem se vydala do koupelny. Nechtěla jsem vzbudit babičku, která už dávno měla půlnoc. Bylo něco kolem třetí ráno, když jsem si v koupelně oplachovala svůj už dost mokrý obličej a dále pokračovala v cestě do kuchyně. Nalila jsem si již studený čaj a sedla si do velmi pohodlného křesla.

Venku se proháněla bouřka, jež dávala svou sílu znát hlasitými zvuky hromů. Už od dětství miluji bouřky, vždy jsem seděla u okna s čajem v ruce a sledovala ty kapky, které narážely do okna rychlostí, které se nedalo vyrovnat. Bavily mě blesky, které na obloze tvořily překrásnou podívanou a hromy, jenž byly občas dost strašidelné. Vždy jsem takhle trávila bouřku se svou sestrou, se kterou jsme si vymýšlely různé příběhy, proč jsou vlastně bouřky. Pamatuji si den, kdy hustě pršelo a opět se schylovalo k něčemu horšímu než k jarnímu deštíku. Moje mladší sestřička přiběhla ke mně s konvicí horkého čaje v ruce. Musela jsem se tomu zasmát, ale i tak jsem vytáhla žaluzie a vše nachystala na pěknou podívanou, která se kvapem blížila. Nakonec jsme si obě sedly k oknu a zadívaly se do přírody, na které bylo vidět, že statečně zápasí s tímto silným živlem. Nakonec jsme však dostaly ne moc dobrý nápad, po kterém jsme obě strávily týden v posteli, no za ten krásný zážitek to ale stálo. Obě jsme jen v teplácích a tričku vyběhly ven na zahradu zrovna v tom nejhorším dešti a hrály jsme si na víly bouřky. Minimálně pět minut jsme tak vyváděly, avšak potom to zaznamenala mamka, která nám akorát vyhubovala. Ale my jsme si z toho nic nedělaly. Zažily jsme spolu krásný den, při kterém jsme se obě proměnily ve víly, jenž vládnou bouřkám.

Po téhle chvilce jsem opět na tváři ucítila horké slzy. Tak moc mi chyběla. Její úsměv, objetí a roztomilý kukuč, který měla, vždy když něco potřebovala. Chci to tak moc vrátit zpět. Věřím, že i teď bychom seděly na posteli a sledovaly blesky, které byly tuto noc obzvlášť hrozivé. Cítila jsem, jak se brzy opět rozbrečím, ale snažila jsem se tomu zabránit. Má hlava už mi v důsledku dlouhého brečení opravdu dávala znát, že se jí to nelíbí a tak jsem přešla ke skříňce, která byla plná léků. Vzala jsem si prášek proti bolesti a vše to zapila čajem. Poté jsem se opět proplížila nazpět do pokoje, kde jsem si lehla a po pár minutách jsem v důsledku zabírání prášku usnula.

To se nemohlo stát! Ne prostě nemohlo! S hlasitým bouchnutím jsem pustila telefon na zem a utekla do svého pokoje, který jsem urychleně zamkla. Poté jsem se však vyčerpáním sesunula k zemi, kde se moje city mohly konečně projevit. Nevěděla jsem, co vlastně chci dřív. Jestli se rozbrečet nebo něco pořádně rozbít. Jedno jsem však věděla. Tímto dnem se mi navždy změnil život. Už nikdy to nebude jako dřív. Už nikdy neuvidím jejich tváře, nikdy neucítím jejich objetí. Bylo mi opravdu hrozně. V tu chvíli mě popadl takový vztek na celý svět, že jsem vzala starožitnou vázu a praštila s ní o stěnu, přičemž se okamžitě roztříštila na několik kousků, které odletěly všude. Já byla opět na zemi, kde jsem propukla v hysterický pláč. Ono se nedá čemu divit, když jsem v jednom dni ztratila nejdůležitější osoby mého života. Proč nezemřel ten řidič, který do nich naboural a celé to zavinil? Kdyby šli o deset vteřin dříve, mohlo být vše jinak...

Vzbudila jsem se příliš brzo, protože mi ten sen nedal spát. Kéž by to byl jen sen a ne vzpomínka na událost před třemi lety. Ten den si vzal mé rodiče a mou mladší sestru navždy k sobě Bůh. I když má víra k němu poté zeslábla. Nikdy jsem mu neodpustila, že mi je vzal. Že to vůbec dovolil. Od té doby žiji s babičkou, která se mě po nehodě ujala. Sama to měla těžké a mohla mě nechat dát do dětského domova, kde by mě navštěvovala, ale ona byla zásadně proti.

Pamatuji si ten den, kdy jsem se k ní stěhovala. Bylo to pár dní po nehodě. Těšila jsem se za ní, ale zároveň jsem se bála, protože to ona byla se mnou, když jsme se to dozvěděly. Vím, že jak se mé věci přenášely k ní, vzala si mě stranou.

Vtiskla mi do ruky malý přívěšek s mým jménem- Tassie 

,,Jednou to budeš potřebovat." Zašeptala a odešla.

 Vítám vás u nového fantasy příběhu! Doufám, že vás zaujme a bude vás bavit :) Příběh se budu snažit vydávat pravidelně každý víkend. Předem se omlouvám za veškeré chyby, ale snažím se je co nejvíce omezit. Jsem opravdu ráda, že se můžu zde vrátit a publikovat své příběhy. Hodně mi to chybělo!  Budu ráda za veškerý komentář či vote! Tak asi se mějte a těším se na vás u příští kapitoly! :)