Po týdnu nám vstup povolili. Taťku jsem celý let učila česky. Sice to tolik potřebovat nebude, protože jeho nová práce obsahuje také časté cesty do USA. Náš nový dům byl obrovský. Můj pokoj byl velký jako obývák v našem bývalém domě. Místo skříně jsem měla obrovskou šatnu. Po pěti minutách nás přišli navštívit sousedi. Všichni byli moc milí, ale jejich děti některé dokonce i v mém věku se tvářily smutně až vystrašeně. Snažili se se mnou skamarádit, ale já viděla, že by raději seděli doma schoulení v rohu s polštářem umočeným od slz. Když odešli mohla jsem si konečně pořádně vybalit oblečení. Asi deset minut jsem koukala do šatny. Moje věci zabírali asi jednu třetinu. V duchu jsem přemýšlela kdo by mohl zaplnit tuhle šatnu úplně celou. Jediný kdo mě napadal byly modelky a ženy významných mužů. Šla jsem se podívat na tátu. Seděl v pokoji a díval se na máminu fotku. V jedné ruce držel flašku s rumem ze které každou chvíli upíjel. Opatrně jsem mu jí vzala a řekla:
„Tati odlož tu fotku do šuplíku. Už bys na ní měl přestat myslet, jinak tady nemůžeš začít znovu. Budeme na ní stále vzpomínat bude mít stále místo v našich srdcích, ale nesmíme to přehánět."
Bylo mi to líto nechtěla jsem si to přiznat, ale byla to pravda. Naše máma tu už není a my jsme se sem nastěhovali, protože odsud pocházela. Říkávala, že Amerika je krásná, ale na Česko nemá. Často mi vyprávěla o kráse českých hor a vesniček.
Zítra nastoupím do školy. Doufám, že se neděje nic strašného, protože jsou z jejích oken vyvěšeny černé prapory. Pan ředitel mě poprosil, abych se za ním před vyučováním zastavila.
ČTEŠ
The School ✔️
HorreurTahle škola je opravdu děsivá. Na první pohled si toho nevšimnete, ale čím déle tam jste tím více se bojíte. Co když na vás ze skříňky vypadne vskaz, který ač vypadá nevině předurčuje vaší smrt. Ať jste kdokoliv jakkoliv vysoce postavený vždy vás do...
