Hydřino špinavé tajemství (Marvel)

Prolog - 1. část

Sun:

Z tvrdého spánku na tvrdé posteli mě probudila hlasitá rána a následné zemětřesení, které mě dokonale probudilo. Mou malou celou, kterou moji věznitelé hrdě nazývali pokojem, to otřáslo, jako bych já sama stála na staré pračce. Ozvaly se další tupé rány a já se na posteli co nejrychleji posadila. Opřela jsem se rukama o matraci, naklonila hlavu, abych blíže identifikovala místo, odkud to přichází a čekala.
Chvíli bylo ticho.
Napínala jsem uši, abych zaslechla byť sebemenší hluk, ale nic jsem nezachytila, ani přes můj výcvik.
Potichu jsem vstala a přešla k ocelovým dveřím. Za nimi se rozprostírala chodba, kterou jsem už téměř přes 12 let znala kousek po kousíčku. Po malých dírkách, hrbolků, prohlubní jsem s jistou určitostí byla schopna vám popsat, kde přesně se co nachází.
Chodbou, kterou jsem dennodenně procházela, ve stejnou dobu do učebny, kde jsem se učila a později, asi od mých deseti let i do tělocvičny. Vždy jsem měla pevně vyměřený čas na veškeré aktivity, které jsem pod dohledem Gabriela Těriskovova, jednoho z mých učitelů, který jako jeden z mála dohlížel na to, abych veškeré úkoly, tréninky, látku a cvičení dokončila přesně, správně a včas.
O Gabrielovi se dalo říct, že byl mým jediným přítelem, neboť nikoho jiného jsem vlastně neměla, ačkoliv jsem mu nikdy nedokázala věřit. S nikým jiným jsem se ale nestýkala, když nepočítám desítky šílenců, co se považovali za vědce, aby mě zkoumali a testovali.
Byla jsem Sun.
Projekt Sun, abych byla přesnější.
I tak mi říkali. V mých téměř zapomenutých vzpomínkách jsem se ale jmenovala jinak. To byla má jediná jistota, protože tady nemůžete věřit nikomu a ničemu.
Říkají: To nebude bolet a bolí to.
Říkají: To přejde a nepřechází to.
Říkají: Jsi skvělá a vzápětí mě mlátí za chyby.
V těchto chvílích, když mám chuť to všechno skončit a mít už jednou pro vždy klid, se ubírám do svých nejstarších vzpomínek.
Kdy jsem byla šťastná.
To bylo ale předtím.
Předtím, než jsem skončila tady. Tady v tom ústavu.
Matně jsem si pamatovala nějakou ženu, jak mi před spaním v měkké posteli četla pohádky, jak mě hladí po vlasech, jak mi hraje na klavír a zkouší mě učit noty nebo jak na mě volá. Nedokázala jsem si ale vzpomenout na její hlas.
Pak si pamatuji oheň, křik a volání. Myslím, že to mě volá ta žena.
Moje matka.
Maminka.
Volá mě, ale já nemůžu odpovědět.
Volá mě mým jménem, které si vůbec nepamatuji. Slyším její zoufalý křik a všechno pohltí tma. Tu ženu už nikdy víckrát nespatřím.
Skončila jsem tady, jako jakýsi objekt k pozorování, cvičení, testování.
Malá holčička, která si ani nepamatuje svoje jméno.

Přitiskla jsem ucho ke kovovým dveřím a znovu se zaposlouchala.
Vzápětí mě jakási tlaková vlna odhodila nahoru, kde jsem srazila žárovku, můj jediný zdroj světla a skončila jsem na stěně, naproti dveřím. V zádech mi něco zakřupalo a po dopadu na zem jsem se nějakou dobu nemohla pohnout.
Znovu to celým pokojem zatřáslo. Ozvala se rána, jakoby se něco zřítilo a pak se to i se mnou začalo houpat. Pak to zastavilo.
Vyskočila jsem na nohy, jak nejrychleji jsem dokázala i přes pulsující bolest v zádech, poslepu jsem se došourala k posteli, z povlaku na polštář jsem vytáhla šedou mikinu, kterou jsem používala na všechno a jen co si mé oči konečně zvykly na tmu, jsem si stoupla doprostřed pokoje. Kdybych zase měla sletět, ať se o nic nepraštím.
Čekala jsem, co bude dál.
Začaly se ozývat další rány, ale spíš vzdáleně.
Najednou se ozvala rána jak z děla přímo mě nad hlavou. Stěny mé cely se začaly drolit a sypat. Naprosto zřetelně jsem slyšela, jak ty maličké částečky písku dopadají na zem a velké kusy omítky na zemi po dopadu vytváří prachový oblak, ve kterém se ani nedalo dýchat.
Zachvátila mě panika.
Nechtěla jsem být pohřbena zaživa.
Vší silou jsem bouchla do dveří.
Z chodby se ozvaly teď i výkřiky, další rány a zase najednou ticho. To mě ničilo.
Co se to děje?
Dostaňte mě odsud!
„Pomoc!" zaječela jsem rusky a s ještě větší vervou začala mlátit do dveří.
Slyšela jsem další střelbu a následně vrzání klíče.
Ve dveřích stál Gabriel, úplně bílý a krev mu tekla po spánku. Tlumené světlo z chodby tomu moc nepřidalo.
Než jsem cokoliv stačila udělat, můj učitel se složil čelem na zem.
Vykřikla jsem, klekla si na jedno koleno a otočila ho tváří k sobě.
Z nosu a rtů mu tekla krev, která se mísila s jeho slzami. Já jsem neplakala, ale cítila jsem, že mě pálí oči.
„U-ute-eč. L-lev-levo-u- chodbo-..." zasípal na mě, jeho hlas ho zradil a jeho pohled zeskelnatěl.
Můj, de facto, jediný přítel zemřel. Necítila jsem nic víc, než prázdnotu.

Vstala jsem, ani se neohlédla a vyšla pryč.
Nebylo co balit, nebylo s čím se rozloučit. Teď už bylo všechno pryč.
Nejdříve jsem šla klidným krokem, ale kolena se mi třásla a rty se chvěly. Semkla jsem je pevně k sobě a na křižovatce chodeb jsem se zastavila.
Učebna vždy byla vpravo a do schodů nahoru. Třída byla maličká, jen jedna lavice pro jednoho žáka a jeden stůl pro učitele.
Moji učitelé vždy tvrdili, že musím být chytrá, inteligentní, abych mohla splynout s davem, vetřít se kamkoliv a zaujmout kohokoliv. Naučit se ovládat své schopnosti prý nestačí. Nikdy jsem neměla odvahu se zeptat, jaké schopnosti. Ostatně, za těch několik málo otázek, co jsem se dovolila zeptat jsem dostala tolik ran, že mě nějaké vyptávání úplně přešlo a já se tiše se skloněnou hlavou podvolila.
Dolů ze schodů se šlo do tělocvičny, kde mě trénovali na špičkového bojovníka. Za každou chybu jsem ale platila, často tím, že jsem pak byla bez jídla na dobu neurčitou.
Kousek za tělocvičnou se nacházela veliká laboratoř, kde se několik desítek vědců pokoušelo cosi vyrobit.
Občas mě tam zavedli.
Posadili mě na židli a ptali se mě na spoustu věcí, jako třeba jestli se mi nestala nějaká nehoda, nestalo se něco zvláštního, jak se cítím a jiné otázky, které mě vždy dokázaly udivit.
Byla jsem zlomená jak fyzicky, tak psychicky, hladová, podvyživená, zbědovaná plná modřin a podlitin z tréninků, které rozhodně nebyly procházkou růžovým sadem a oni se mě ptali na tohle? To zdaleka ale nebylo to nejhorší.
Pokud si mysleli, že si vymýšlím, lžu a nebo něco tajím, dostala jsem elektrický šok z dlouhé kovové tyče, kterou měl jeden z nich vždy u sebe.
To byl můj úděl. Můj osud. Můj život.

Rovně dál po chodbě jsem nikdy nešla, stejně tak jako chodbou dál z mě cely.
Vlevo podle Gabriela byl východ.
Tedy pokud mluvil pravdu, ale svoboda byla na tolik na dosah, že jsem se rozhodla riskovat. Nemohla jsem už co ztratit.
Krátce jsem se rozhlédla a z pomalých kroků jsem přešla na sprint.
Chodba byla jen místy osvětlena slabými zářivkami, takže místy se dalo vidět, místy si musely oči zvykat a místy byla naprostá tma.
Nerozhlížela jsem se, jen jsem běžela, dokud jsem do něčeho nenarazila.
Nebo spíš někoho, ačkoliv mě mé smysly varovaly.
Třískla jsem sebou na podlahu a rychle vzhlédla.
Holka, asi v mém věku, s bledou pletí a tmavými vlasy, který jsem v té tmě nedokázala určit.
Okamžitě se vymrštila na nohy a já taky.
Nechtěla jsem jí nic udělat. Vypadala dost zbědovaná, možná tu byla stejně jako já na pokusy, ale kdo mi zaručí, že se nemýlím? Moc pozorně jsem si ji prohlédnout nemohla, přesto jsem si díky mizernému světlu dokázala zapamatovat nějaké specifické rysy v její tváři.
Na tváři měla navíc usazený naštvaný výraz, ze kterého skoro mrazilo, jelikož se to slaboučké světlo odrazovalo od její tváře a vytvářelo to přímo hororovou atmosféru.
Navíc se mi zdálo, že byla o kousek menší než já, ale to jí nezabránilo na mě jako první zaútočit.
Zahodila jsem zásadu, co jsem si v té chvíli vymyslela o neútočení a včas zalarmovala svoje smysly.
Podnikla výpad na levou stranu.
Útoku jsme se vyhnula skloněním a oplatila svým výpadem, avšak na pravou stranu.
Taky vykryla, sesunula se na zem, pravou nohou udělala oblouček a tím mi podkopla nohy. Padala jsem na záda, takže jsem se opřela o ruce a vyskočila zpět na nohy.
Další výpad, vykryla jsem, oplatila jsem, vykryla, ačkoliv jen s obtížemi.
Trochu mi to připomínalo nějaký podivný tanec. Bylo vidět, že máme stejnou techniku, intuice radila, že náš osud na tom byl podobně, ale nedůvěra mezi námi rostla s každou vteřinou našeho souboje. Nebylo možné začít mluvit, nebo se nějak pokusit dorozumět.
Bojovnice se mihla na světle a já zaregistrovala, že má přímo rudé vlasy. Tím jsem ale udělala chybu, vypadla jsem ze soustředění, čehož ona náležitě využila zaútočila na mou hruď.
Odkopla mě na stěnu, kde jsem se podruhé dnes praštila do zad, které opět křuply, ale mnohem více bolestivě.
Spadla jsem na zadek a viděla bíle. Prach ze země kolem mě vlál a stěna, kterou jsem tipovala na jeskyní písek, se začala sypat. Vznikl kolem oblak prachu, který mě nutil kašlat, ale zadržela jsem to.
Bylo mi ze sebe zle, že jsem Gabriela zklamala a nechala se porazit skoro na začátku.
Vzápětí se mě zmocnil vztek a ve tmě se i přes bílé mžitky snažila bojovnici zahlédnout.
Spatřila jsem stín a vztek ještě zesílil.
Já nechci být slabá.
Nechci!
Nechci prohrát!
Chci konečně žít.
Veškerý vztek, který kořenil hluboko uvnitř mě se najednou dostal na povrch a já jako bych se dívala přes světle žlutý opar.
Jak to přišlo, tak to i odešlo. Vztek, starý i několik let byl fuč a já se zase cítila jako vždycky. Tak prázdná.
Záda přestala pulsovat, tak jsem se zkusila postupně zvednout.
Najednou se ozval jekot a mě přejel mráz po zádech. Ječela ta holka? Je tu ještě někdo? Co se děje?

Vydrápala jsem se na nohy a poslepu, hmatu a sluchu jsem se jí snažila najít a zjistit, co se stalo, což se mi povedlo brzy.
Konečně si moje oči zase zvykly na tmu a já zahlédla, jak je uvězněná po kotníky v zemi.
Opatrně jsem si klekla a sáhla si na zem.
Jako by se pod ní objevil tekutý písek, ale já cítila jen tvrdou zemi.
Začínalo mi to být divné.
„Nestalo se teď někdy něco neobvyklého? Třeba, když jsi byla naštvaná, nebo nějaká ... jiná než normálně?"
Zazněla mi typická začínající otázka kteréhokoliv vědce, u kterého jsem skončila.
Bojovnice nadále skučela a pokoušela se vytrhnout ze země. Mě přepadla letargie. Já se zvedla, oprášila, potřásla hlavou a chtěla odejít.
Bez ní.
Ospravedlňovala jsem se tím, že na mě zaútočila. Proč bych jí tedy měla pomoct?
Ale ať jsem se snažila sebevíc, hlásila se o slovo moje čest, hrdost a svědomí.
Neušla jsem ani dva metry a zastavila jsem se.
Nebylo fér ji tu nechat a moje podvědomí mi to dost jasně dávalo najevo tím, že mě začalo tlačit do břicha.
Mezitím už zrzka dostávala hysterický záchvat a v jejím křiku se ozývala panika. Skoro podobně jako u mě, když se začala moje cela bortit.
Na důkaz mých myšlenek to zemí zase zatřáslo.
Neměla jsem moc času.
Rozhodla jsem se.
Znovu jsem se k ní vrátila, bez cavyků ji uchopila za lýtko, načež ona vyjekla. Překvapeně se na mě podívala, skoro vražedně, ale spatřila jsem v jejích očích náznak náklonnosti, že jsem jí tu nenechala.
Uchopila jsem jí za lýtko pevněji, kývla na ní, přičemž naštěstí pochopila a obě jsme škubly. Noha se pohnula jen o kousek, ale za další dvě škubnutí už byla venku. Druhá noha šla ven sama.
Projela mnou vlna úlevy, že to šlo na okolní poměry a stres docela rychle.
Kývla jsem na ní a obě jsme se rozeběhly dál tou chodbou.
Děkovačka může nastat, až budeme pryč.