Kočičí linka neexistuje

Nejblíž lásce

Minulý rok jsem měla tu šanci navštívit Prague Pride a pořádně si to užít. Možná bych si to užila víc, kdybych nebyla zamilovaná kravka, ale to je něco úplně jiného.

Na Pride mě vzala moje úúúúúúúúúžasná kamarádka, kterou mega miluju (jo, věčně zmiňovaná ajvuska  ) a u nás doma se to svedlo na návštěvu stejně úúúúúúúúúúúúúžasné kamarádky, kterou taky moc miluju (a další věcně zmiňovaná @listredmoriarty (no kdo jiný než tyhle dvě?))

Bylo to perfektní. Každý den, co jsme tam byly, byl úžasný. Byla jsem neomluvitelně teplá, neomluvitelně hrdá a neomluvitelně otravná. Vždycky je fajn cítit se někde doma, ne? A na Pride jsem se tak cítila. I když se mi holky smály, že jsem hrozně roztomilá a s každým flirtuju (mají pravdu, ale budu se radši tvářit, že jsem to nepotvrdila). Viděla jsem dokonce i Chi Chi Tornádo! Pamatuju si, jak jsem z ní byla mrtvá, když byla v talentu.

Poslední den jsme vyrazily na průvod.  A tehdy se stalo to, o čem chci psát nejvíc.

Uviděla jsem tam dvě holky. Dvě krásné, úplně nádherné holky. Jedna z nich měla krátké modré vlasy a ta barva se mi uložila až navěky do mozku. Chtěla jsem je oslovit (popravdě, chtěla jsem víc věcí, ale byly zadané) a já nevím co všechno.

Něco na nich bylo neuvěřitelné. Zářila z nich láska. Já vím, zbytečně moc to prožívám. Bohužel, tehdy jsem ještě byla tak přecitlivělá kráva, že se za sebe stydím ještě teď. Už jsem na tom líp, nebojte.

No, zpátky k důležitému.

Tyhle dvě mega překrásné zamilované zadané holky se přede mnou políbily. Byla jsem z toho tak na větvi, že jsem ve zmatku odbočila na kraj chodníku, zakopla o něj a byla ráda, že jsem se nepotkala se stromem, kolemjdoucím nebo samotným chodníkem.

Holky jsem dokázala dobře pobavit, protože obě vyprskly smíchy.

A proč o tom vlastně píšu? Protože ve chvíli, kdy se ty dvě líbaly, jsem si přišla neskutečně blízko lásce. Jo, je to blbost. Ale znáte takové páry, o kterých se říká, že prostě patří k sobě? To byly ony. Ani netuším jak se jmenovaly, ale na chvilku pro mě nějaké bezejmenné znamenaly hrozně moc. Jako kdyby mi ukazovaly něco ze sebe. Nedokážu to snad ani vysvětlit.

A proč o tom píšu? Protože to byl jeden z momentů, kdy mi pro změnu svitlo. Svitlo mi a uvědomila jsem si, že to bych si v životě docela jistě přála. Jen jsem se o to chtěla podělit. A trošku zavzpomínat na Prahu (fotky z Pride jsem si dokonce vytiskla a nalepila na intru nad postel) a moje úžasné kamarádky. A na to, jak jsou holky krásné, když se líbají. Holka je taková perfektně líbatelná osoba, nepřijde vám?

No, už sem pletu něco jiného, tak to ukončím.

Zdravím všech skoro dvě stě lidí co se mi tehdy podepsalo. Od prvního člověka, který umřel pár dní před koncem prázdnin, až po toho úplně posledního. Všechny vás mám moc ráda. Pomohli jste mi začít něco neuvěřitelného. A moje kamarádky? Vás fakt miluju, holky moje :*

Alex