Kočičí linka neexistuje

Názvy jsou přeceňované a vymýšlet se s nimi nebudu

Mám kamarádku. Moc milou kamarádku. Asi nejhodnější holku, kterou znám. Navíc, je pro mě úplně geniální. A má poruchu autistického spektra. Budeme této kamarádce říkat třeba Anička.

Nějakou náhodou na mě zrovna dneska přišel nejlepší přítel každé dívky v pubertě a to noční smutek. Říkala jsem si, jak jsem hrozně na hovno člověk a všem dělám zle a bla bla bla, až se to promítlo do mého psaní s Aničkou. Ona mě chvilku poslouchala (protože je tak hrozně hodná, každý jiný by mě už prostě zabil) a pak si mi začala stěžovat. Navzájem jsme si řekly co nám nejde a jak jsme na hovno lidi a děláme všem zle, protože co jiného holky po nocích dělají?

Ona byla hrozně smutná. Její porucha ji kolikrát trápí i v úplně obyčejné situaci. Snažila jsem se být hodná a podpořit ji a vysvětlovala jsem jí, že ona nemůže za to, jaká je. Ona si to nevybrala. Nic špatného na ní není a nemá se za co omlouvat. Přišlo mi to, jako kdyby se omlouvala za to, že její spolužák neudělal úkol. Ona nemá nic společného se spolužákovým úkolem a ona si nevybrala, že se taková narodí. Omlouvají se lidi na vozíku za to, že nemůžou chodit? Ne. Protože nemají důvod.

Nejhorší bylo, když mi řekla: "Nemůže za to nikdo, ale potrestaní jsou všichni."

Zarazilo mě to. Koho by ne? Brala sebe, svoji existenci, jako trest pro všechny okolo. Tehdy jsem si uvědomila, jak jsou moje problémy proti ní pitomé. Pokusila jsem se jí aspoň vysvětlit, že ji mám moc ráda a když jí budu moct pomoct, pomůžu. A že ona rozhodně není pro nikoho trest, ale pro mě a naše kamarádky je spíš poklad. A taky jsem jí důrazně zakázala říct o sobě, že je pro nás trest.

A teď se dostáváme k tomu, o čem chci psát. Položila mi otázku. Úplně obyčejnou otázku.

"A proč já to o sobě říkat nesmím a ty můžeš?"

Vymluvila jsem se, že se to těžko vysvětluje a že jdu spát, jako by to udělala každá správná kamarádka.  Protože Anička (která je mimochodem důvodem mého předchozího rozkecu o holkách (řekla mi, ať se psaním začnu od miminek, tak jsem začala a pak to šlo samo)) měla pravdu. Co mě dovolovalo se shazovat? Jak jsem jí mohla něco zakazovat, když jsem dělala to samé?

Nejdřív jsem si myslela, že je to právě díky tomu, s čím se ona narodila. Pochopte, nejsem zrovna člověk se kterým chcete trávit čas. Jsem neuvěřitelně otravná, ukecaná a protivná. Moje vtipy nejsou vtipné. Vyžaduju zbytečně moc pozornosti. Dělám zle všem okolo, i když to není schválně. Jenže já to nedokážu vysvětlit. Ona nesnáší křik a nezvládá určitě věci. Ale má poruchu. A tak má i vysvětlení. Má důvod, který omluví něco, co dělá. Ona za sebe nemůže, ale já za sebe jo.

Snažím se, abych nebyla taková. Abych nedělala lidem jen zle. Jde to těžko. Většinou to nejde. Neuvědomím si co dělám. A pak se kolikrát omlouvám. Proto si myslím, že mě nikdo nemůže mít rád. Nemyslím to kamarádsky. Myslím vztah. Vždycky budu pro každého moc náročná. Moc otravná. Moc ukecaná. Budu moc já.

Tohle si myslím v patnácti. A co budu dělat za deset let, až si o mě nikdo neopře ani kolo? Budu brečet celou noc, jako to dělám teď? Budu se shazovat, jako to dělám teď?

Ne. To je špatný přístup. Do té doby dostanu nějaký rozum. Najdu si koníček, který mi půjde. Zabavím se. Možná se naučím být lepší. Možná ne. Nezaleží na tom. Protože pro ty lidi, kteří mě mají rádi, to není důležité. Nepřijdu jim otravná. Nemusím se shazovat. Nemusím se cítit špatně. Stejně nemusí ani Anička. A ani nikdo z vás. A já doufám, že nikdo z vás to ani dělat nebude. Protože mě mají rádi z nějakého důvodu (počítá se lítost jako důvod? (okey, okey, už takové vtipy dělat nebudu ))

Jednoduše řečeno (a bez blbých vtipů ve kterých si dělám srandu sama ze sebe), nikdy nejste pro nikoho trest. A nikdo není trest pro vás. I v momentě kdy si přijdete úplně sami vás někdo má rád. Možná to neřekne, ale myslí na vás. Jen je to občas někdo jiný, než ten, koho si přejete (jo, váš crush to není, ten můj na mě taky docela dost sere).

Jsem moc. Jsem náročná. Jsem otravná. Jsem ukecaná. Vyžaduju moc pozornosti. Sepíšu 1000 důvodů, proč by mě nikdo neměl mít rád. Jsem zlá. Jsem člověk na hovno. Všem dělám zle. Ale jsem to já. A nejsem trest. Navíc, kdybych nebyla já, kdo bych byla?

Pokud máte někoho rádi, napište mu to. Řekněte mu to. Dejte do zavařovačky šedesát věcí, které na nich máte rádi a dejte jim to jako dárek. Až se budou cítit tak mizerně jako já v noci, můžou si jeden důvod přečíst a uvědomit si, že je někdo má rád. I v nejhorší chvíli vás někdo má rád.

Mám pocit, že tenhle rozkec přišel o svoji pointu. Ale to nevadí. Každý to pochopí jinak, ať to bude napsané jak chce. Tak teď běžte, připomeňte lidem, že je máte rádi, udělejte radost všem Aničkám okolo vás a přineste mi kafe a sušenku, protože dneska jsem poprvé od začátku prázdnin ani jednou nebrečela a odměnu si zasloužím. A neshazujte se. Až budete mít chuť to udělat, představte si, že to o sobě říká někdo, na kom vám záleží. Dojde vám, že říkáte blbost.

Tak dobrou. A čekám na to kafe