Kočičí linka neexistuje

"... a kazím ti tak tvoji vysněnou budoucnost."

Poznámka autora: Je čtvrt na dvě, měla jsem už dávno spát a před chvílí jsem byla ošetřovatelka v zoo, co léčí zmatené pakoně. Neptejte se. V textu to prostě bude poznat.

Moje vysněná budoucnost

Takže...

Asi začneme od začátku, ne?

Jmenuju se Alex. Je mi 16. Nemám skoro žádné koníčky, pokud nepočítám čtení. Chodím do prváku. Jsem průměrně nudná, extra protivná a tak trochu víc lesba. Zadaná lesba, abychom věděli. A budoucnost nemám.

Jo, zní to dost jako blbost. Není mí devadesát, abych už mohla říct, že něco takového na mě nečeká. Jak říkají dospělí, mám před sebou celý život. Tak proč bych si měla něco vysnívat?

Kamarádkám (více či méně) pravidelně prorokuji jejich budoucnost. Moc se neplní, protože jsem blbá jak tágo a kolikrát si vymýšlím sračky (no tak sis za Kimem nezajela, on to nějak přečká MeNecropolis ), ale někdy se i opravdu snažím. Vím, která má opravdu talent, co dosáhne slávy. Vím, která mi přijde víc jako taková maminka k dětem. Nejsem přece slepá.

Ale zpátky ke mně.

Svoji budoucnost jsem dřív měla perfektně vymyšlenou. Měla jsem linku. Plán, který se dá následovat.  Chtěla jsem dodělat základku v naší vesnici (splněno), pokračovat druhý stupeň (splněno) a střední školu ve vedlejším městě (na stejné škole, kam chodila část mé rodiny), nastoupit na vysokou ve stejném městě jako moje sestra, najít si tam manžela, pořídit si jedno nebo dvě děti, domek, psa a celkově mít takový časopisový ukázkový život. Dost dobře vymyšlené, na dítě tak ve třetí třídě, co?

Ona ta třetí třída byla celkově nějak extra dobré období. Složila jsem tehdy perfektní básničku o ježkovi. Dokonce si ji ještě pamatuju, ale ne celou.

To všechno se začalo rozpadat tak na začátku druhého stupně. Kdo za to mohl? Slečna, která chodila k nám do školy a vypadala přesně jako Spencer z Pretty Little Liars. Stačila ta malinká prasklina, kterou udělala v mém plánu (moje tehdejší bisexualita) a všechno se začalo hroutit. Nebo mi spíš svitlo.

Uvědomila jsem si, že nechci manžela. Vlastně nechci ani děti. A domek taky ne. Na střední školu jsem odešla úplně jinam, zjistila, že líbání s holkama je skvělá zábava, kterou chci provozovat až do konce života a konečně mám trochu pocit, že jsem živá (o tom jak jsem živá nebo neživá udělám nějaký svůj výlev jindy).

Jenže nedávno měl člověk v mém okolí nutnou potřebu se tak trošku předvést a pořádně mě namíchnul. Normálního člověka by to asi nevzalo, ale však víte. Nejsem tak úplně normální. Taky je to tím, že náš vztah je poněkud složitý. Dostala jsem slohovku a nadpis tohoto díla byl jedna z vět, které tam stály. Nebyl vůbec to nejhorší, ale urazil mě nejvíc. Byla bych teda radši, kdyby mi třeba řekla, že smrdím. To bych nesla líp. A taky bych hned šla do sprchy.

Alexandroooo, nesoustředíš se!

Pardon, pardon. Už zase vnímám, neboj. A neříkej mi Alexandro! 

Když můj plán selhal, prostě jsem se na to vykašlala. Ráda bych řekla, že jsem to vzdala, ale to není vhodné slovo. Prostě mi došlo, že je zbytečné něco plánovat. Co se má stát, k tomu dojdu (řekla ta, co pochybuje i o osudu, ale to je taky na jindy).  Vykašlala jsem se na celou budoucnost a na to, co bude. Funguju jen s tím, co zrovna je. Nepřemýšlím moc dopředu, nezatěžuju se tím. Můj život volně pokračuje. Nic mi nechybí. Dokonce mi to pomohlo se uvolnit.

Ale kdyby se mě někdo zeptal, jestli má v mé budoucnosti místo, musím ho poslat do prdele. Jeho místo je v mé současnosti. Nikde jinde nikdy nebude. A to lidi trošku uráží. Nemám chuť to pořád vysvětlovat. Ale ono až tak moc lidí po existenci v mojí budoucnosti netouží, tak ono se to nějak přežije.

Počkej, tak máš nebo nemáš nějaké plány do budoucna?

Ne. Vlastně skoro nemám. Můj nejdál sahající plán je konec měsíce, možná konec školního roku. Nesním už o žádné budoucnosti. Čas od času něco zkusím vymyslet, ale s mojí hlavou to do deseti minut zmizí a za deset let to zase vyplave. Prostě existuju.

Potřebuju snad víc?

Dopsáno v 2:19. Lituju každého, kdo to čte.

Miluju vás, lidi.

Alex