Rosamund Watson // Sherlock fan fikce

Příliš chytré děvče

Bylo brzy ráno a v deštivém Londýně zrovna vycházelo slunce. Za dveřmi domu, s adresou 221B Baker Street, to ale vypadalo, že ráno je tam cizí slovo. Sherlock běhal po svém bytě a něco si mumlal. Chodil stále dokola a házel kolem sebe každým papírem, na který narazil. "Něco!" Vykřikoval Sherlock mezi svým mumláním. Byl hodně vynervovaný. Oproti tomu John poklidně seděl na svém křesle, popíjej čaj a četl si noviny. Občasně se kouknul na Sherlocka, ale na jeho nálady a abstinenční příznaky kvůli málo případům, si již dávno zvykl. "Sakra, Johne!" Zařval najednou. John se nechápavě na Sherlocka podíval a opáčil "Co zase? Nedokážu ti vymyslet případ jen tak z hlavy. To ty si tu ten chytrý."  Sherlockovi začlo cukat levé oko. "Johne ale já po tobě nechci případ. Chci jen čaj." John se hlasitě nadechl a otočil list novin. "Tak si ho udělej, Sherlocku." Sherlock už se tvářil, že Johnovi dá facku. Z ničeho nic se ale ozvalo "Dobré ráno, tati. A tobě samozřejmě taky, Sherlocku. Na stole." Byla to Rosamund. "Co na stole, zlatíčko?" Podíval se na ni John. "Čaj pro Sherlocka. S dvěma cukry." John se nechápavě podíval, ale Sherlock se hodně otevřeně usmíval. "Ahoj, Rosie. Děkuji moc." Došel k Rosie a pohladil ji po hlavě. "Je úchvatné, že malé děvče je schopnější, než dospělý chlap. Že Johne?" Podíval se se sarkastickým pohledem na Johna. Rosie se jen na okamžik zasmála, dokud se na ní její otec přísně nepodíval. Sherlock došel ke kuchyňskému stolu a mezi třemi zkumavkami, jedním velikým štosem papíru a miskou sušenek, hledal čaj. "Rosie? Tady ale nic není." Podíval se na ni Sherlock zmateně. Rosie už ale byla v bytě u paní Hudsonové, která jí skoro každé ráno dělala honosnou snídani. Rosamund paní Hudsonovou měla moc ráda a když měla třeba ve škole mluvit o své babičce, tak zmínila právě ji. Sherlock se koukal pod papíry a za zkumavkami, ale nikde nic. "Johne? Kde jsou u nás v bytě všude stoly?" John se konečně zvedl ze svého křesla a došel do kuchyně k Sherlockovi. "Opravdu?" Podíval se naštvaně John na Sherlocka. "Však je hned před tebou." Sherlock ale okamžitě odběhl k oknu. "Sherlocku, sakra! Můžeš přestat ignorovat mojí existenci?" Sherlock začal poskakovat a vykřikovat. "Johne to je úžasné!" John nakoukl z okna, ale nic neviděl. "Co přesně máš na mysli?" John byl stále otočený na okno a snažil se najít to, co Sherlocka tak rozbeselilo. "Za tři, dva, jedna.." Řekl Sherlock a stoupnou si me dveřím. John se na něj podíval a už viděl, jak Greg  Lestrade vychází po jejich schodech k ním do bytu. "Dobré ráno." Pozdravil Greg a zapadnul do Johnova křesla. "Zdravím, Gary." Řekl Sherlock do větru a posadil se naproti Gregovi do svého křesla. John už ani nečekal, že by si Sherlock zapamatoval Gregovo jméno a ani nečekal to, že by mi Greg uvolnil jeho křeslo. "Jsem Greg. Známe se už dvacet let a ty.." Greg svou větu nedokončil, protože mu Sherlock dal ruku přes pusu. "To mě nezajímá. Co máš?" Greg se protáhl a hodil mu do rukou šanon. "Zvláštní vraždy, Sherlocku. Je jich už pět a každá je provedena úplně jinak. Nic je nespojuje." Sherlock se nechápavě podíval. "Tak proč mi to neseš, jako něco důležitého?" Greg otevřel šanon a ukázal mu fotografie z místa činnu. "Nic je nespojuje, až na tyhle korále. U každé mrtvoly se ty korálky objevili. A dokonce i jednou přímo v té mrtvole." Sherlock vyskočil z křesla. "Jo! Johne. Vem Rosie a jedeme." John si naštvaně oddechl a dal si ruce do pasu. "Proč Rosie? Může ji pohlídat paní Hudsonová." Sherlock začal dělat svůj otrávený obličej. "Rosie je až příliš chytrá. Pomůže nám. Ona se přeci vyzná v korálcích."